Bystřický Jiří, Mucha Ivan: Simulace, systémy a kontingence

Simulace a virtuální scéna

• Pojem „simulace“ (z lat. simulare, tj. napodobit, zobrazit nápodobou, předstírat) je spojován s pracemi francouzského filosofa Jeana Baudrillarda (dílo Simulacres et simulation). Namísto spotřebních předmětů či energií je produkována skutečnost syntetických obrazů, virtuálních světů. Ve světě simulovaného, tj. simulaker, jsou už rozdíly mezi realitou a fikcí mimo dosah dosud funkčních a smysluplně diferencujících nástrojů poznání.
• Simulace coby nápodoby napodobeného (simulace simulací x-tého řádu). Jedná se o znázornění bez reference s přímými důsledky: původně reálné prostřednictvím nekonečných simulací překračuje sebe sama – provádí permanentní „spirálu zdvojení“, v níž se postupně ztrácejí původní kontury a dochází tak k postupnému sebezničení a rozpadu reálného (III. stupeň simulaker dle Baudrillarda).
• Simulace na hraně mezi virtualitou a realitou (falsa obrácená na obě strany). Z reálného si simulace drží linie parametrů, resp. linie formátu zobrazení (např. spektrum barev, linie tvarů apod.), což je nezbytné spojení simulovaného s reálným. Z virtuálního si drží variabilitu proměn, volnost provázání a téměř libovolné řazení do sérií (vč. exemplifikace pouze některých, na efekt vybraných částí).
• Tři principy. Princip opoždění (nemožnost načíst reálné v okamžiku jeho zpřítomnění, jako aktuální přítomnost) znamená, že se můžeme dostávat pouze k re-prezentacím, nikoli k okamžiku samotné prézentnosti. Jsme tedy vybaveni pouze pro určité sekundární čtení, ale ne nutně pro sekundární detekci = princip sekundárního čtení. Princip jiného: zvláštností instantní rezistence (tzv. druhého přítomného) je možnost nahlédnout ho, přestože není přímo součástí či výsledkem zpřítomňování reálného.
• Politický diskurs a dromologie. Paul Virilio, francouzský historik vojenství a architektury, urbanista a kritik světa médií definuje společnosti na základě jejich vztahu k rychlosti (z řečtiny dromos = závod, běh). Od dromokratické revoluce (průmyslová/transportní revoluce), kdy lidstvo přešlo z věku brzd (= valy, hradby, pevnosti, klatby, restrikce, …) do věku akcelerátoru, je bohatství společnosti aspektem rychlosti. Kdo ovládá rychlost, má i moc. Dromokracie = stav, v němž rozhodující komponentou strukturace společnosti je moc. Nukleární monarchie = stav, v němž rozhodující komponentou je absolutní zbraň (zisk absolutní rychlosti).
• Rychlostí obrušovaná realita. Permanentní blízkost věcí, způsobená moderními technologiemi a jejich širokou dostupností, se najednou začíná prosazovat svou všudypřítomností a neodbytností, jejímiž důsledky je naopak naprosté odcizení či totální nehybnost („zabydlení v nehybnosti“). Další do jisté míry varovnou skutečností je, že s rostoucím pohybem roste taky kontrola.
• Od geopolitiky k chronopolitice. Náš žitý prostor, přirozený svět (lebenswelt) už není vymezen geograficky, ale je přítomen v elektronice. Je třeba se posunout od politiky jednotlivých území a jejich správy k politice času a její dostupnosti (čas namísto prostoru).
• Kontingence a politika. Odo Marquard: „My lidé jsme vždy více svými (osudovými) náhodami než svou volbou.“ Snahou politiky je zkreslovat určitý vliv, potom však jakákoliv náhodnost neustále přerušuje tuto ambici politiky, ruší její spojité členění mocenského vlivu a odsunuje dané záměry do roviny pouze pravděpodobného výsledku.

Systémy a kontingence

• Systémová teorie Niklase Luhmanna. Neustálý nárůst informací posiluje vědomí složitosti světa, neproniknutelnosti k jeho základu. Řada informací má povahu Baudrillardových simulaker, čili znaků, které nic neznamenají. Prefabrikované interpretace, které mají vést k srozumitelnosti a zjednodušení, přitom vedou spíše rozostření vnímání skutečnosti. V existenciální rovině být ve světě znamená pohybovat se v prostoru a čase, který má své hranice, je strukturován a uspořádán. Orientovat se ve světě pak znamená poznat jej v jeho základních určeních – pochopit vzorec (model, archetyp, metafyzickou pravdu, …?). Tři typy systémů: uzavřené (posilování vnitřního řádu, nepatrná vnitřní diferenciace a minimální vliv z okolí), otevřené (počítají s impulsy z okolí, více vnitřně diferencované) a konečně autopoiesis, tj. autopoietické systémy (vysoce diferencované – vydělované, samy si vymezují své okolí, které nijak nepřekáží jejich vývoji).
• Pokrok poznání má své limity. Pokrok poznání nemůže být nekonečný, vlastně se s pokrokem ani nelze přiblížit ke skryté pravdě o světě. Každý nový poznatek je sice dílčím úspěchem, je však zároveň i zárodkem ještě většího nevědění. Rozum nikdy nedosáhne k hranicím světa, který je pro člověka příliš velký, touha po poznání je však bez hranic.
• Redukce komplexity světa jako základní strategie života. Dle Niklase Luhmanna probíhá v soudobé společnosti systémová redukce komplexity, tj. vytváření systémů (vydělování v procesech diferenciace), a takto se děje samovolně. Každý z těchto systémů pak tvoří okolí ostatních. V tomto pojetí celku světa se však systémy samy o sobě nemohou poskládat do jednoho obrazu světa, tato jednota by nepostihla komplexitu celku. Komplexitu světa vyjadřuje diference mezi systémem a okolím, žádný systém přitom nemůže být natolik komplexní, aby mohl plně kontrolovat komplexitu vlastního okolí (okolí systému je vždy komplexnější než systém sám).
• Kontingence v redukci komplexity. Redukce komplexity probíhá kontingentně vzhledem ke svému okolí, jehož komplexita systém neustále atakuje. Ve stávající struktuře se tak objevují jiné možnosti jednání a řešení problémů, než ty, které jsou už pevně zafixovány a „drží“ systém. Kontingence zde znamená pouze to, že se uskuteční jedna z nabízených možností jednání a nastane nová situace, která je důsledkem nahodilé události. Kontingence je imunní vůči úvahám o tom, co je a co není žádoucí.
• Systémová sebereference. Tato schopnost vypovídat o sobě samém adekvátním způsobem představuje proces, při kterém není důležité, zda poznáváme pravdivě, ale to, jak poznáváme, jakým způsobem to vyjadřujeme. Nejde o přesah, transcendentno, ale o to, co je imanentní. Sebevýpověď je jedinou skutečně přítomnou zprávou, popisem pozorování toho, co se děje, co můžeme zachytit a jak to můžeme zachytit. V teorii autopoietických systémů je to výpověď o samovolném vzniku systémů, nových sítí vztahů, nové roviny komunikace.
• Evoluční teorie vývoje komplexních systémů. Evoluce coby proces vývoje od nižších, méně komplexních organismů či celků k vyšším, komplexnějším se prosazuje mimo biologii také v sociologii, a to už od Herberta Spencera. Základem podstatných změn není božská prozřetelnost, ani lidský rozum či kreativita, ale síla přesahující vše rozumové. Přestože se evoluční teorie nijak nekřížila s humanistickým ideálem sociálního a civilizačního pokroku, stala se mimoděk základem pro rozvíjení extrémních antroporasových teorií a sociální eugeniky. Zákony evoluční teorie jsou definovány v pojmech diferenciace, integrita a narůstající komplexita.
• Média a komunikace. Média a masmédia lze popsat pomocí pojmů teorie autopoietických systémů. Prosazování médií jako extenze člověka: postupný nárůst komplexity v takové míře, že jsou ohroženy předpoklady tradičního pojetí člověka jako osobnosti vymezované vědomím sebe sama a vlastní reflexí.
• Virtuální perspektivy jako horizont reality. Prolínání reality a virtuality je nutno přijmout jako fakt. Jsme vystaveni nebezpečí chaosu, ohrožení civilizace současného globalizovaného světa. Bez vědomí neustálé diferenciace vysoce komplexních systémů a bez přijetí možností virtuálních světů se snadno ztratíme v iluzorní nejistotě o jedné realitě tradičního typu, která nás však nemůže ochránit zcela.