Eco, Umberto: Pražský hřbitov | PŘEČTENO.COM

Eco, Umberto: Pražský hřbitov

Originální titul: Il cimitero di Praga
Jazyk: čeština
Rok vydání: 2011
ISBN: 978-80-257-0487-5
Autor: Umberto Eco (1932-2016), italský sémiolog, spisovatel, historik, kritik, filosof.

Román založený na (sou)hře historických faktů sleduje historii tzv. Protokolů sionských mudrců, kompilátu pořízeného ruskou tajnou policií a v roce 1905 zveřejněného pološíleným potulným mnichem Nilusem. Jedná se o podvržený dokument, v němž Židé hovoří o svých plánech na ovládnutí světa, který ale splnil svou úlohu v antisemitských kampaních. Příběh o tom, co a jak se skutečně stalo nebo se mohlo stát, o tom, že každý může mít své spiknutí a jak málo stačí k tomu, aby se přepisovaly dějiny, se rozvíjí v 19. století, ale má svůj smutný přesah až do naší současnosti.

Příběh se odehrává v 19. století, v Evropě (Itálie, Francie).

Vyprávění má formu deníkových záznamů hlavního protagonisty Simoniniho a jeho alter ega Dalla Piccoly (retrospektiva, dialogy – dva různé pohledy na tytéž události).

Hlavní postava: Simone Simonini, nar. 1830, vychován antisemitistickým dědečkem, absolvent práv, padělatel úředních dokumentů, podvodník, informátor, vrah, … ale především tvůrce Protokolů židovských mudrců.

„Poté co jsem Golovinskému odevzdal veškerý materiál, který jsem pro Hřbitovní protokoly ještě měl, cítil jsem se prázdný. Tak jako za mlada po studiích: ‚A co teď?‘ Navíc jsem se uzdravil i ze svého rozštěpeného vědomí, a neměl jsem o sobě komu vyprávět.“

„Je to bezútěšné místo, ale pomohlo mi představit si pražský hřbitov, který jsem viděl jen na obrázcích. Byl jsem dobrý vypravěč a mohl by ze mne být umělec: z nemnoha stop jsem vystavěl magický prostor, temný, lunou zalitý střed všesvětového spiknutí. Proč jsem dal ten výtvor z ruky? Mohl bych tam toho zasadit ještě tolik…“

Dětství a především formující mladá léta prožil s dědečkem, tedy pod jeho vlivem.

Dědeček po sobě zanechal protižidovské písemnosti, které později Simonini využil pro své „Hřbitovní protokoly“. „Možná že mě dědeček odsoudil k tomu, abych jeho sen uskutečnil. Ach Bože, naštěstí jsem to nebyl přímo já, kdo měl vyhladit celý jeden národ, ale jistě jsem k tomu ve vší skromnosti přispěl.“

„Znal jsem spoustu osob, které se obávaly komplotu nějakého skrytého nepřítele. Pro dědečka to byli Židé, pro jezuity zednáři, pro mého garibaldiovského otce jezuiti, pro krále půlky Evropy karbonáři, pro mé mazziniovské druhy král podněcovaný kněžími, pro policie poloviny světa bavorští ilumináti, a tak dále a tak dále. Kdo ví, kolik je na světě ještě lidí, kteří jsou přesvědčeni o hrozbě nějakého spiknutí. Tahle forma se dá vyplňovat po libosti, své spiknutí může mít kdokoli.“

„Dumas (v Monte-Cristovi) si nic nevymyslel: dal jen výpravný tvar tomu, co podle dědečka odhalil abbé Barruel. Už z toho mi bylo zřejmé, že mám-li nějakým způsobem prodat nějaké odhalené spiknutí, nemusím zákazníkovi opatřovat nic originálního, ale pouze a povýtce to, co už si buď sám zjistil, anebo co si bude moci snadněji zjistit jinými cestami. Lidé věří jen tomu, co už vědí, a právě v tom spočívá krása univerzální formy Spiknutí.“

Simonini – karbonář a „garibaldovec“

„Bylo mi už pětadvacet, absolvoval jsem práva a nevěděl jsem dosud, co si mám v životě počít. Scházel jsem se se starými přáteli, ale pro jejich revoluční zápal jsem se už nadchnout nedokázal a svým skepticismem jsem vždycky o pár měsíců předcházel jejich deziluze.“

Po smrti dědečka začal pracovat v kanceláři notáře Rebaudenga, kde navazuje první kontakty s tajnými službami. „Já nevyrábím falza, nýbrž nové kopie autentických dokumentů, které se ztratily nebo které kvůli banálním okolnostem nebyly nikdy vyhotoveny, ačkoli vyhotoveny být mohly a měly.“

Garibaldiho revoluce na Sicílii: Garibaldi se svými podporovateli bojoval za nezávislost Itálie proti rakouským okupantům, poté vedl revoluci proti Bourbonům, porazil jeho vojsko i armádu neapolského krále, čímž Garibaldi přispěl ke sjednocení Itálie pod vládu piemontského krále Emanuela II. Garibaldi umírá důsledkem chabého zdraví jako poslední z tzv. „čtyř otců vlasti“ (Cavour, Mazzinini, král Viktor Emanuel a Garibaldi).

Simonini – podvodník a antisemita

Spolupráce Simoniniho s Biankem (jednou z osob, jež v notářově slovníku figurovaly pod označením „páni z Úřadu“ a ve skutečnosti šlo o důvěrné záležitosti spadající do kompetence vlády) na zatčení mladých karbonářů, Simoniniho někdejších spolužáků.

„Kdo hodlá falšovat dokumenty, ten si musí věci řádně prostudovat. Proto jsem chodil do knihoven. Knihovny jsou fascinující: někdy máte dojem, že stojíte pod markýzou nádraží, a když listujete knihami o exotických zemích, zdá se vám, že cestujete ke vzdáleným břehům. Tak se mi přihodilo, že jsem v jedné knize našel pár krásných rytin židovského hřbitova v Praze. Nyní byl opuštěný a nacházelo se tam na velmi stísněném prostoru téměř dvanáct tisíc náhrobních kamenů. Zesnulých tu však muselo být mnohem více, neboť během několika staletí se četné vrstvy navršily jedna na druhou. Když byl hřbitov opuštěn, kdosi znovu vztyčil některé sesuté kameny, takže vzniklo jakési nepravidelné nakupení náhrobních stél, nakloněných ve všemožných úhlech (anebo je sami Židé zasadili takto nepořádně, z prostého důvodu, že jim je jakýkoli smysl pro krásu a řád naprosto cizí).“

Simonini o Dumasovi: „Vypadá jako klidný člověk, ale vyslovte před ním slova jako Itálie a nezávislost, a uvidíte, jak se v něm probouzí sopka, jak dští oheň a proudy lávy. … Člověk, který tolik miloval dobrou kuchyni, ve mně budil sympatie; a to i přesto, že patřil k tak pochybné rase.“

Simonini – informátor a vrah

Simonini před odesláním do Evropy zosnoval výbuch lodi Ercole, jen aby z pověření svých turínských mandantů (Bianco a spol.) zajistil zničení účetních knih vedených „přítelem“ Nievem. Poté, aby nepadl v podezření, je z Turína poslán do Paříže.

V Paříži plnil další politická zadání (de Lagrange), aby v očích tajných služeb prokázal svou způsobilost coby informátor, potřeboval odhalit spiknutí. Aby mohl odhalit spiknutí, musel ho zosnovat. Infiltroval se do skupiny (fourieristé – socialističtí reformátoři, nikoliv však revolucionáři) kolem Gavialiho, jednoho z podílníků neúspěšného bombového atentátu na císaře Napoleona.

„Pokud nad Ninuzzovým koncem pociťoval uspokojení, Gavialiho mu bylo trochu líto. Vzato kolem a kolem, byl to dobrý chlap a plně mu důvěřoval. Ale kdo chce dělat spiklence, musí přijmout všechna rizika a nedůvěřovat nikomu. Lacroix, který mu v podstatě nikdy neprovedl nic špatného, měl prostě smůlu. Ale jeho vdova určitě dostane slušnou penzi.“

Simonini – tvůrce Protokolů

Praha sehrála svou roli v další „zakázce“, tentokrát protižidovské. Nestačilo označit Židy jako komplice zednářů a templářů při rozpoutání francouzské revoluce, bylo potřeba vyrobit přesvědčivé dokumenty o vztahu mezi Židy, akumulací kapitálu a britským spiknutím. „Židé byli nejen nepřáteli oltáře, ale také nepřáteli plebejců, z nichž sáli krev, a podle mínění vládních kruhů také trůnu. Bylo třeba pracovat na Židech. … Na mém pražském hřbitově měli rabíni říci něco, čemu lze snadno porozumět a co zapůsobí na lidové vrstvy, něco tak trochu nového – žádné rituální vraždy, o kterých se mluvilo už celé věky, a lidé na ně dneska věřili asi tak jako na čarodějnice: stačilo nedovolovat dětem, aby se potloukaly kolem ghett.“

Do Mnichova přijíždí prodat protižidovský materiál někdejšímu spolupracovníkovi ruské tajné policie, který má za úkol šířit zprávy o židovském světě – ať už pravé, nebo falešné.

Prusko-francouzská válka (1870-1871), konec bonapartistického režimu a vyhlášení republiky (Třetí republika): „Jak se zdá, to, že Pařížané už alespoň celé století s oblibou staví barikády a pak se rozutečou při první ráně z děla, nehraje žádnou roli: barikády se staví, abychom se cítili jako hrdinové, ale chtěl bych vidět, kolik z těch, kdo je budují, na nich setrvá až do rozhodujícího okamžiku. Většina udělá to co já, hájit je budou jen ti nejhloupější, a ty postřílejí namístě.“

Po válce Simonini ve velkém falšuje závěti pro pozůstalé válečných obětí a vrací se ke svému dokumentu o pražském hřbitovu, tentokrát už na zakázku jezuitů. Aby však mohl věc prodat různým zájmovým skupinám (katolíkům, republikánům, kapitalistům, socialistům, Rusům, Francouzům, …), bylo třeba z bohatého materiálu vyrobit různá svědectví, výpovědi – tzv. protokoly, které budou jako střípky skládačky oslovovat tu nebo onu společenskou vrstvu.

Simonini se v Paříži setkává s Léo Taxilem, proslulým autorem řady antiklerikálních publikací zesměšňující náboženství jako takové, mystifikátorem, členem zednářské lóže, který je však za úplatu ochoten konvertovat „do lůna matky církve“ a dát hlasitě vědět nejen o tomto svém kroku. „Je jedno, jestli vyprávíme o ancilárních láskách Pia IX., nebo o homosexuálních rituálech nějakého zednářského satanisty. Lidé chtějí to, co je zakázané, a basta.“

Simonini tak získal důležitého člověka pro protizednářské tažení a shrábnul tučnou odměnu. Taxil se sice stal hrdinou antisatanismu, ale proti Židům se angažovat nechtěl. Této úlohy se ochotně zhostil doktor Bataille (Charles Hacks).

„Přišli jsme v pravou chvíli. Mám dojem, že právě v těchto letech se v některých novinách začalo používat krásného výrazu antisemitismus. Zařadili jsme se do „oficiálního“ proudu. Ze spontánní nedůvěry k Židům se stávala podobná doktrína, jakou bylo křesťanství nebo idealismus.“ (po roce 1890)

V následujících (dvanácti dobře prožitých) letech Simonini vyhledává po pařížských salonech další zákazníky, kterým by mohl prodat svůj protižidovský materiál. Naváže spolupráci s „Ochrankou“, ruskou tajnou policií působící v Paříži.

„Ale proč vám jde hlavně o Židy?“

„Protože je v Rusku máme. Kdybych byl v Turecku, zajímal bych se o Armény. … Já nechci zničit Židy, dokonce bych si troufl tvrdit, že Židé jsou moji nejlepší spojenci. Já se starám o mravní sílu ruského lidu a nepřeji si (a nepřejí si to ani osoby, kterým chci vyhovět), aby ten lid obrátil svou nespokojenost proti carovi. Což znamená, že lid potřebuje nepřítele. Aby se dal nepřítel snadno rozpoznat a aby se ho lidé báli, musí se nacházet u nás doma, na vlastním prahu. Proto tedy Židé. Božská prozřetelnost nám je dala, tak je probůh použijme, a modleme se, aby tu vždycky byl nějaký Žid, kterého je třeba se bát a kterého je třeba nenávidět. Máme-li dát lidem naději, musí tu být nepřítel. … Národní totožnost je poslední zbraň vyděděnců. A smysl pro ni se zakládá na nenávisti. Musíme pěstovat nenávist jako občanskou vášeň. Nepřítel je nepřítel národů. Vždycky musíme někoho nenávidět, abychom se cítili vykoupeni ze své bídy. Nenávist je zcela prvotní vášeň. … Nikoho nedokážete milovat celý život, z téhle nemožné naděje se rodí cizoložství, matkovraždy, zrady přátel. … Ale nenávidět někoho celý život – to jde docela snadno.“

V přiživování Taxilovy mystifikační protizednářské kampaně léta využívali Dianu Vaughan, palladiánku trpící schizofrenními stavy, další ze Simoniniho obětí.

„Tělesný styk s Dianou, odhalení jejího mrzkého původu (její matka byla Židovka) a její nezbytné, téměř rituální zavraždění – to vše na něho bylo příliš, a tak téže noci ztratil paměť, nebo přesněji, ztratili ji oba, Dalla Piccola i Simonini, obě osobnosti se pak v průběhu měsíce střídaly. Pravděpodobně se mu stávalo totéž co Dianě, přecházel z jednoho stavu do druhého prostřednictvím krize, epileptického raptu, mdlob a kdoví čeho ještě, ale neuvědomoval si to. Pokaždé se probouzel jako někdo jiný a myslel si, že jednoduše spal.“

Simonini – Dalla Piccola

 „Jak se zdá, abbé Dalla Piccola se probouzí jen tehdy, když Simonini potřebuje hlas svědomí, který kárá jeho roztržitost a volá ho zpátky na pevnou půdu faktů. Jinak jako by o sobě ani nevěděl.“

Jistý Dalla Piccola byl jednou ze Simoniniho obětí. A jeho „hlas“ nutí Simoniniho konfrontovat se s některými nepříjemnými událostmi jeho života – jedná se především o vraždy, které sám spáchal nebo zosnoval. Identitu abbé Dalla Piccoly přijal jako jeden z převleků v rámci své špionážní praxe.

Závěr: Poslední Simoniniho akcí je příprava bombového atentátu v tunelu právě se stavícího pařížského metra (rok 1898), a to na podporu vlastních spikleneckých tezí z pražského hřbitova. Materiál už měl hotový a byl nyní v rukou ruského tajného agenta Golovinského. Roku 1905 v Rusku vychází svazek Velké v malém Sergeje Niluse, obsahující i tzv. Protokoly sionských mudrců, které jsou vzápětí hojně překládány a šířeny. Přestože se v průběhu 20. století mnohokrát prokáže, že texty jsou beletristické opisy a falzum, stále se nacházeli a nachází jedinci i celé skupiny, které s materiálem pracují a dál podněcují protižidovské nálady.

Máte co říct k této knize? Vyjádřete se v diskusi, komentujte příspěvek.