Poznejte svůj mozek, uvolněte svůj potenciál

• Vývoj našich znalostí o vývoji našeho mozku. Devadesát procent všeho, co člověk v celých svých dějinách zjistil o vnitřním fungování svého mozku, bylo objeveno v průběhu posledních deseti let. Až nyní si začínáme uvědomovat, že onen „biologický počítač mezi našima ušima“ je mnohem výkonnější, než jsme si kdy mysleli.
• Počet našich mozkových buněk. Mozkových buněk v mozku máme 166krát víc, než je lidí na naší planetě. Ve chvíli, kdy v našem myšlení dojde k mentálnímu spoji, v našem mozku dojde k fyzickému spoji. Náš mozek je s každým novým myšlenkovým spojem stále složitější, sofistikovanější a výkonnější.
• Pravá hemisféra + levá hemisféra = cerebrum. Mozková kůra rozděluje úkoly do dvou hlavních skupin – úkoly pro levý mozek, kam směruje rytmus, prostorové vědomí, představivost, snění, barvy, dimenze a úkoly vyžadující holistický přístup, tedy povědomí o věci jako celku, a úkoly pro pravý mozek, který se zabývá slovy, logikou, čísly, posloupnostmi, přehledy, analýzou. Levá hemisféra bývá pro své převládající činnosti nazývána jako „akademická“, „intelektuální“ či „podnikatelská“, pro pravou hemisféru jsou příznačná označení typu „umělecká“, „tvůrčí“ nebo „intuitivní“. Avšak spoléháme-li pouze na jednu mozkovou hemisféru a druhou zanedbáváme, drasticky tak omezujeme celkový potenciál svého mozku, neboť odrazujeme hemisféry od vzájemného dialogu a narušujeme tak pro nás přirozený synergetický způsob myšlení.
• Princip mozkové synergie. V synergickém systému platí, že celek je víc než pouhým součtem jeho jednotlivých částí. Lidský mozek tvoří sám sebe: každá naše myšlenka je unikátní právě tím, že se stává součástí soustavy našich ostatních myšlenek a asociací – s každou myšlenkou jde proto o zcela jedinečnou soustavu, jaká nikdy předtím neexistovala a ani v budoucnu už nikde jinde existovat nebude. Každý máme v hlavě vysoce výkonný biopočítač vytvářející vnitřní, čím dál sofistikovanější supermentální mapu vlastních paměťových záznamů, fantazií, postojů, snů, …
• Princip učení se opakováním. Čím více svůj mozek užíváme k přemýšlení o něčem, tím snazší se takové přemýšlení stává (s prvními úvahami si klestíme cestu plnou překážek, s každým dalším návratem se ale z těžko schůdné stezky stává čím dál pohodlnější cesta, pak silnice a nakonec přímočará dálnice). Opakováním určitého myšlenkového vzorce ve své mysli jasně definujeme jeho mapu, tedy opakování myšlenkového postupu vede k postupnému umenšování rezistence. A vším, co uděláme, co vyslovíme, co si pomyslíme, zvyšujeme pravděpodobnost, že stejnou věc uděláme, vyslovíme nebo na ni pomyslíme znovu.
• GIGO: Garbage In, Garbage Out? Zjednodušená poučka ze sféry umělé inteligence pro lidský mozek neplatí. Pro ten je bohužel příhodnější, že čím víc blbostí je na vstupu, tím víc se jich hromadí uvnitř. A ten vnitřní prostor je nekonečný. Rozhodnutí, zda budeme mozek užívat pozitivně a účelně, nebo naopak negativně a destruktivně, je zcela na nás.
• Mentální mapy jako přirozená pomůcka našeho mozku aneb jak si uspořádat myšlenky. Mentální mapy zaměstnávají obě strany mozku, jak logičtější levou, tak i tvořivější pravou, čímž stimulují pro mozek přirozené synergické myšlení. Způsob, jakým v mentální mapě z „kmene“ vyrůstají další větve (a ty se dále větví…), zachycuje vlastní myšlenkové asociace – jak jednu ústřední myšlenku dále rozvíjí další a další představy. Náš mozek nemyslí lineárně nebo sekvenčně jako počítač, naše myšlenky vyzařují současně do různých směrů a vyvolávají další a dalsí asociace.

Dokonalý vzorec úspěchu

• Úspěch pramení z neúspěchu. Společenský pokrok nastává většinou jen díky tomu, že se lidem opakovaně něco nedaří – a nakonec to začne jít. Každý takový úspěch přispívá k celkovému intelektuálnímu kapitálu společnosti. Právě ta společenství, jejichž příslušníci jsou povzbuzování k činnostem, byť mohou vést i k neúspěchu, se mohou chlubit významnými úspěchy. Největší překážkou úspěchu je strach z prohry, a trestání neúspěchu jednoznačně odrazuje od nových pokusů.
• Prvořadý cíl učení – správný vzorec. Cíl „S každým pokusem se zlepšit“ nás už předem odsuzuje k neúspěchu, protože některé z pokusů nutně musí být experimenty, a s experimenty na sebe bereme riziko (neúspěchu). Správný vzorec by tudíž měl být „S každým pokusem se něco naučit“.

Trénujeme mysl pro duševní úspěch

• Tvořivost je schopnost myslet novým způsobem. Kreativní myšlení v sobě zahrnuje plynulost (rychlost a snadnost, s nimiž zvládáme nové a tvůrčí představy), flexibilitu (schopnost nahlížet věci z různých úhlů, zapojovat všechny smysly a měnit zaběhaná pojetí a vžité představy) a samozřejmě originalitu.
• Síla představivosti. Zapojením představivosti do procesu myšlení angažujeme pravou mozkovou hemisféru i pro ty úvahy, pro něž bychom normálně užívali jen levou hemisféru.
• Síla asociací. Asociace mezi představami pomáhají vytvářet spoje mezi různými informacemi, vjemy apod., a tudíž myslet synergicky. To znamená, že když spojíme to, co se chceme naučit, s něčím, co už známe, tak si to nejen lépe zapamatujeme, ale hlouběji pochopíme. V informaci, kterou si chceme zapamatovat, je třeba si vždy najít nějaký vzorec či jiný „spouštěč paměti“ (symboly, obrázky, čísla).
• Opakování a paměť. Jak často se k určité látce vracet a zopakovat si ji, abychom si ji zafixovali do dlouhodobé paměti:
  • 1. opakování – hned po prvním učení
  • 2. opakování – den po prvním učení
  • 3. opakování – týden po prvním učení
  • 4. opakování – měsíc po prvním učení
  • 5. opakování – tři až šest měsíců po prvním učení

Mentální mapy pro každodenní úspěchy

• Mentální mapy pro každou životní situaci. Mentální mapy nám přinášejí řadu výhod: šetří náš čas, umožňují nám organizovat a ujasňovat si naše cíle a priority, vidět jednotlivosti v jejich souhrnu, podněcují nás k novým nápadům, pomáhají nám dotahovat věci do konce, zlepšují naši paměť i soustředění a celkově zvyšují výkonnost mozku. Stejně jako silniční mapy nám i mentální mapy pomáhají při cestě z místa, kde právě jsme, na místo, kde chceme být. Mentální mapa představuje mj. také ideální pracovní nástroj – umožňuje promýšlet, plánovat, organizovat a rozvrhovat pracovní činnosti (řízení pracovních jednání, přijímací pohovory, tvorba podnikatelského plánu či jiné dokumentace), zároveň si připravit vlastní argumentaci, a to mnohem účinněji než mnohé jiné pomůcky.

Na začátku – Vše je naprogramováno. Jsme naprogramováni, abychom byli sebou, ať už jsme čímkoliv, přitom vůbec nezáleží na tom, co si myslíme, že jsme. Program se nenachází v uvažující mysli, je v těle (DNA). Zpočátku, jako děti, jeho moudrost instinktivně následujeme. Pak jsme však přeprogramováni naším okolím, abychom se po vzoru našich nejbližších stali „správnými“ členy společnosti, do níž jsme se narodili. V určitém stádiu pak akceptujeme názory ostatních, že se musíme projevovat určitým způsobem, abychom byli druhými přijati. Tedy že bychom neměli být tím, čím jsme, ale být tím, čím bychom být měli dle představ našeho okolí. Myslet se naučíme v momentě, kdy si osvojíme symboliku (jazyk). Do té doby nemyslíme, pouze napodobujeme. Zásadní je přitom pozornost – tj. část mysli umožňující soustředit se na jediný objekt či zvažovat celou řadu možností a zajišťující přenos informací zvenčí dovnitř a naopak. „Nemůžeme nic vyučovat, nezískáme-li pozornost druhých. Nemůžeme se ničemu naučit, nevěnujeme-li tomu pozornost.“

Symboly a dohody – Lidské umění. Hlas poznání nám sděluje vše, co víme, ale kdo nám říká, jestli to, co víme, je pravda? Osvojujeme si poznáváním pravdu? – Nikoliv, osvojujeme si symboliku (jazyk). A tu považujeme za pravdivou jen proto, že jsme se na tom dohodli, ne proto, že by snad byla objektivní pravdou. Naše poznání není nic než symbolismus, který jsme si vytvořili, abychom mohli porozumět a vyjádřit se. Vždy máme (skutečný) objekt vnímání a náš úhel pohledu (vlastní interpretaci skutečnosti). Objektivní skutečnost nazýváme vědou a subjektivní (relativní) skutečnost uměním. Lidská mysl je tedy pouhou virtuální realitou, reflexí skutečnosti, a je opravdová pouze pro nás jako jedince, nikoliv pro všechny. Je tedy naším uměním a my všichni jsme umělci (tvůrci vlastního života). Proto nepřetvářejme, ale tvořme. „Co je skutečné, změnit nemůžeme, a na tom, co si myslíme, nezáleží.“

Tvůj příběh – První dohoda: Miřte slovem přesně. Chceme poznat pravdu, přitom se ale „brzdíme“ tvorbou domněnek, čili zkreslováním pravdy. Byli jsme naprogramování k předávání poselství (vlastní život) a tvorba tohoto poselství (vlastní žití) je naším nejvyšším uměním – něčím, co za nás nemůže udělat nikdo jiný. Náš život je ovládán systémem přesvědčení, který jsme si osvojili. Naše opravdové já však přesahuje to, co si myslíme, neboť jsme skuteční, zatímco naše představy či přesvědčení nikoliv. „Nic nemůže beze slova existovat, protože slovo používáme k vytvoření všeho, co známe.“

Každá mysl představuje jeden svět – Druhá dohoda: Neberte si nic osobně. Celý náš život je snem, protože mozek je naprogramován tak, že čtyřiadvacet hodin denně sní. Mozek se snaží pochopit všechny vjemy a interpretuje si je podle významu, který dáváme jednotlivým symbolům, podle struktury našeho jazyka a podle poznání, kterým disponujeme. Svět, o němž si myslíme, že ho pozorujeme kolem nás, je ve skutečnosti uvnitř nás. A za tvorbu našeho osobního snu, našeho života, je třeba převzít odpovědnost. Nikoho, ani naše nejbližší, doopravdy neznáme a nikdy nepoznáme, víme o nich pouze to, co si o nich myslíme. „Cokoliv si o vás lidé myslí se ve skutečnosti týká představy, kterou o vás mají, ale tou představou vy nejste.“

Pravda, nebo fikce – Třetí dohoda: Nevytvářejte si žádné domněnky. Konflikt existuje pouze v lidské mysli, protože jinde v přírodě je vše skutečné, je to dáno. Miliardy lidí si ve svých hlavách zkreslují symboly, jejich zkreslené poselství, to jsou lži. Dokud ve lži nevěříme, nic se neděje, pokud jim však uvěříme a pokoušíme se je vnutit ostatním lidem, může to vést k tomu, co nazýváme zlem. Úrovně zla a jeho dopad pak závisí na naší osobní moci. „Vytvářením domněnek si jen říkáme o problémy, protože většina z nich jsou pouhou fikcí.“

Síla přesvědčení – Symbol Santa Clause. Jako děti jsme zcela ovládali sílu svého přesvědčení, s postupným vzděláváním se však síla našeho přesvědčení rozptýlila do všech těch symbolů, které jsme se naučili, a v určitém stádiu získaly symboly nad námi moc. „Vyjmeme-li sílu z každého symbolu, symboly se změní v pouhé symboly.“

Praxe dělá mistra – Čtvrtá dohoda: Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete. Uvědomění je sice prvním krokem, ale samo o sobě ke změnám nevede. Změna je výsledkem jednání a praxe. Způsob, jakým nyní žijeme svůj život, je rovněž výsledkem mnohaleté praxe. „To nejlepší z vás je ve skutečnosti jediná věc, kterou dokážete udělat.“

Část druhá: Síla pochybnosti

Síla pochybnosti – Pátá dohoda: Buďte skeptičtí, ale naslouchejte. Téměř nic z toho, co prostřednictvím symbolů známe, není pravda. Skepse je tedy namístě stejně jako umění naslouchat, jehož pomocí můžeme pochopit význam symbolů, které lidé používají (= pochopit jejich příběh). „Pravda nepřichází se slovy. Pravda je tichá. Je to něco, co zkrátka víte.“

Sen první pozornosti – Oběti. Sen, který si tvoříme, když naši pozornost používáme poprvé, neboli běžný sen lidí, v němž většina z nás žije, je snem obětí. V tomto snu jsme oběťmi našeho náboženství, vlády, společenských norem, vlastních přesvědčení a způsobu myšlení. Klíčem k návratu do života je vědomí, které vyvádí ze snu první pozornosti a vede do snu druhé pozornosti. „Jste ‚mrtví’, když nejste probuzení, když si neuvědomujete, čím jste.“

Sen druhé pozornosti – Bojovníci. Sen bojovníků v rámci druhé pozornosti zažíváme, když začínáme pochybovat a bojujeme proti lžím ve svém poznání, proti symbolům, které nad námi získaly moc. Tato válka se odehrává v naší mysli, vnějšího světa se vůbec netýká. Svou minulost, osobní historii, si nosíme všude s sebou jako těžkou mrtvolu. Pro některé je těžší než pro jiné, vždy se však jedná o zátěž navíc, mnohdy zbytečnou. „Lidé jsou jedinými živočichy na zemi, kteří sebe i ostatní za stejnou chybu trestají tisíckrát i víckrát.“

Sen třetí pozornosti – Mistři. Mistři jsou bývalí bojovníci, kteří vyhráli svou osobní válku. Ve snu třetí pozornosti chápeme, kdo jsme, a to zcela bez symbolů (nepotřebujeme slovní opodstatnění, prostě to víme). Koneckonců potřebují zvířata znát symbol toho, čím jsou? – Nepotřebují, nevědí to a nezáleží jim na tom. Zkrátka jsou a nepotřebují obhajobu své existence. „Jsem, co jsem, a to stačí k tomu, abych byl.“

Proměna ve vizionáře – Nový úhel pohledu. Představme si, že jsme natolik svobodní, že se nesnažíme nikoho o ničem přesvědčovat, jsme „jen“ sebou. Protože víru máme zkreslenou na základě vlastního poznání, učme se raději vidět, místo toho, abychom věřili. Staňme se vizionáři, kteří vidí věci, jak jsou (tedy vidí pravdu). Buďme pravdou, ne pouhým symbolem pravdy. Respekt znamená přijetí existujícího tak, jak to je, bez dalšího posuzování. Veškeré konflikty, které lidé mají, jsou způsobeny tím, že chybí respekt. Co druzí dělají se svým životem, není naše věc. Pro nás je nejdůležitější vlastní život, vlastní záměr, teď a tady. Přestože tvorba je naší přirozeností, sebevyjádřením, výrazem síly, kterou jsme, ani toto tvoření není vlastně tak důležité, protože není pravdivé. „Nic z toho, co jste tu udělali, si s sebou nevezmete. Nepotřebujete to. Nikdy jste to nepotřebovali a nikdy to potřebovat nebudete.“

Tři jazyky – Jakým jste poslem? Pátá dohoda nám pomáhá uvědomovat si, jaké poselství tomuto světu předáváme. Z pohledu Toltéků existují tři způsoby (jazyky) předání poselství: jazyk pomluv (tj. jazyk všech lidí, jazyk obětí vedoucí k nedorozumění a zkreslení, velký mitote); pak jazyk bojovníka (jazyk těch, co se bouří proti nadvládě symbolů, jazyk na pomezí pravd a lží) a konečně jazyk pravdy (jazyk uvědomělých, kteří chápou symboly jako čistě náš výtvor, nikoliv jako něco objektivního). „To, co předstíráte, je tak složité, že mě ani nenapadne, abych se tomu snažil porozumět.“

• Velké Mystérium. Jeho uctívání je tiché a osamělé (žádní kněží nemají právo do něj vstoupit), je prosté všeho sebestředného, je to obdiv beze slov (nikdo nemůže kázat nebo zpovídat ani se jinak vměšovat do náboženské zkušenosti někoho jiného). Náboženství jako stav mysli, nikoliv dogma.
• Chrám přírody. Kromě přírody není jiných svatyň.
• Síla ticha. Artikulovaná řeč není důkazem nadřazenosti nad „němými tvory“, je to nebezpečný dar. Kdo zachovává své já vždy klidné a neochvějné v bouři existence, ten vede svůj život správným způsobem.
• Přítomnost ducha. Duch Boží není záležitostí jen lidí, také na mocné přírodní síly (blesk, vítr, voda a mráz) je třeba pohlížet s úctou jako na duchovní síly. Každé stvoření má svou duši, byť si ji nemusí být vědomo.
• Chudoba a prostota. Původním indiánským obyvatelstvem bylo bílými Američany opovrhováno pro jejich chudobu a prostotu, a to bez ohledu na to, že jejich náboženství život v přepychu odmítá. Dělení se o úspěchy a plody dovedností s méně šťastnými v indiánské kultuře funguje jako prevence pýchy, lakoty či závisti, které jsou v kultuře bílých s vlastnictvím pevně spjaty.
• Příroda a samota. Indiáni vždy věřili, že jídlo je dobré, ale přejídání zabíjí; že láska je dobrá, ale chtíč působí zkázu; že stejně hrozná jako mor – důsledek přeplněných a nezdravých obydlí – je ztráta duševní síly, která s natěsnaným sžitím s bližními souvisí. Přírodní energie, která o samotě narůstá, se životem v davu rychle ztrácí.
• Důležitost motlitby. Mysl duchovní se zaobírá samotnou podstatou věcí, mysl fyzická pak stojí níže a zaobírá se všemi osobními (sobeckými) otázkami.
• Vnímání krásy. Indiáni se nesnaží napodobovat nenapodobitelné, ani znovu tvořit dílo Velkého Umělce. S krásným nelze kupčit, lze jej pouze ctít a obdivovat. V jejich pojetí je krása vždy čerstvá a živoucí (= výhradně příroda).
• Zázrak obyčejného. „Nemapujeme ani neměříme rozlehlé plochy přírody, ani nevyjadřujeme její divy vědeckými termíny, naopak, vidíme zázraky na každém kroku – zázrak života v semínku a vajíčku, zázrak smrti v záři blesku a ve vlnící se hlubině.“

Zvyklosti lidí

• Vzdělávání dětí. Žádné školní budovy, knihy nebo pravidelné vyučování, ale výchova přirozenou cestou – v úzkém spojení s přírodou (hledání vlastního vztahu k sobě i ke světu).
• Slavná píseň tvoření. Zázrak zrození nového života se děje v duchu tradic – o samotě, v tichosti, v ústraní.
• Dětská první lekce. Výchova vychází z rodových tradic, zkušeností a poznatků matky (čerpaných z rodinného života ostatních tvorů).
• Úloha starších. Výchovy chlapce se zhruba v osmi letech ujímá otec (výchova k disciplíně), poručíkem děvčete se stává babička (výchova k tradicím). Prarodiče jsou ve výchově dětí velmi důležití, předávají životní zkušenosti, jsou rádci, opravdoví učitelé.
• Život v službě. Indiáni nežijí pro sebe, ale pro svůj kmen či rod (služba obecnému).
• Krása velkomyslnosti. Láska k majetku je slabost, kterou je třeba překonat. Je materiální povahy a časem narušuje duchovní rovnováhu, o kterou je usilováno. Poznání krásy obdarování je pěstováno u dětí od raného věku.
• Řád, etiketa a slušné chování. Systém jednoduchých pravidel a zvyklostí chrání přirozený život indiánů od hrubosti a nepořádku.
• Morální síla žen. Žena jako morální vzor a morální spása: je duchovní učitelkou dítěte, od níž se očekává nejen velká síla v duchovním vhledu, ale i to, že se zručností a vypořádáním každodenních povinností vyrovná svému druhovi.
• Posvátnost cti. Čest pro čest, ne pro odměnu: „Nechť ti, jimž sloužím, vyjádří své díky v souladu s vlastní výchovou a se svým smyslem pro čest.“
• Válečnická čest. Válečnictví prvotně pojímáno spíš jako „výcvik“ mladých bojovníků.
• Úcta ke spravedlnosti. Poradní (soudní) shromáždění měla za úkol rozhodovat v souladu s nejvyšším ideálem lidské spravedlnosti. Nehrozilo, že by se viník bránil potrestání.
• Hanebnost krádeže a lži. Lež chápána jako největší přestupek, šiřitel (ničitel vzájemné důvěry) byl proto většinou odevzdán smrti, aby se zlo dál nešířilo. A stejně hanebná byla krádež, zloděj (wamonon) byl považován za zloděje už jednou provždy bez možnosti odčinění.
• Přátelství. Nejpřísnější zkouška charakteru, opravdovým znakem člověka je vztah „bratr-přítel“, neboť věrnost rodině, jejíž krev koluje v našich žilách, a rovněž partnerovi, kde funguje vzájemná přitažlivost a touha, je snadná, přirozená.
• Statečnost a odvaha. Morální ctnosti, které nespočívají toliko v agresivním sebeprosazování se, jako spíš v úplném sebeovládání (sám sobě pánem).
• Existence psychických sil. Silná spřízněnost s přírodou udržuje indiánského ducha ve spojení s neviditelnými silami a přístupného vlivům, jež není možné běžně vnímat.
• Význam smrti. Nesmrtelnost duše, čest smrti v bitvě a potupa smrti v osobním sporu, úcta k duchu zemřelého.

Příchod způsobů bílých

• Vliv bílého náboženství. Přechod z přirozeného žití k umělému životu civilizace znamenal velkou duchovní a morální ztrátu. Člověk nemusí být křesťanem, aby měl vztah k Bohu, věděl, co je dobro, poznal, co je opravdu krásné.
• Pokrytectví křesťanů mezi námi. „Kdo může zavrhovat naši víru? Snad ne horlivý katolík nebo dokonce protestantský misionář, který vykládá biblické zázraky jako doslovná fakta! Logicky myslící člověk popírá buď všechny zázraky, anebo připouští, že indiánské mýty a hrdinské příběhy nejsou o nic méně věrohodné než mýty starých Hebrejců.“
• Pravý duch Ježíše. „Došel jsem k názoru, že Ježíš byl indián. Protestoval proti hromadění věcí a přílišnému majetku. Byl nakloněný míru. Byl stejně nepraktický jako každý indián a za svou láskyplnou práci neočekával žádnou odměnu.“
• Křesťanská civilizace. „Křesťanská civilizace neexistuje, křesťanství a moderní civilizace si odporují, zatímco duch křesťanství a duch našeho pradávného náboženství jsou svou podstatou stejné.“
• Pláč za ztracenou vizi. „Tak se přetváří indián, jako skály v přírodě, když jsou drceny na prach a přetvořeny do nepřirozených bloků, aby mohly být vestavěny do zdí moderní společnosti.“
• Dar mého lidu. Není snad cosi věčného v indiánském pojetí demokracie, v němž Země i její dary byly volně pro všechny a nikdo netoužil ovládnout a zotročit svého souseda?

• Metodiky coby jedny z nejdůležitějších produktů softwarového inženýrství. Metodiky vzniklé po tzv. softwarové krizi (koncem 60. let minulého století) kladly důraz na rozfázování (analýza – specifikace – testy atd.), protože absence těchto činností vedla právě k softwarové krizi. Naopak dnešní (agilní) metodiky se snaží vést vývoj tak, aby výsledný produkt byl dodán co nejdříve (rychlost v současnosti jako jeden ze základních požadavků na vývoj).
• Současné trendy softwarového inženýrství: 1) architektury, 2) metodiky, 3) předvídání změn.

Vyvíjíme tradičně

• Tradičním vývojem SW se míní klasické, léty (pr)ověřené metodiky a modely životního cyklu, dnes už ceněné zpravidla jen jako referenční elementy. Základním problémem tradičního sekvenčního přístupu je totiž ten, že před sebou tlačí (často netušená) rizika, jejichž odstranění se pak prodražuje. Naproti tomu iterativní a inkrementální přístup detekuje rizika průběžně a díky lepší správě změn a znovupoužitelnosti je i blíž zákazníkovi.
• Vodopádový model. Jedná se patrně o nejtradičnější model životního cyklu vývoje SW (není metodikou!), který ve své době znamenal převrat. Člení vývoj na jednotlivé sekvenční fáze – definice problému, specifikace požadavků, návrh, implementace, integrace a testování, údržba – a zavádí jejich logickou posloupnost, odstupňovanou do schématu vodopádu. Dnes už je sice překonán, neboť je nepružný a nedokáže pojmout rozsáhlejší projekty, přesto je však ještě běžnou praxí a na jednodušší projekty může být za určitých okolností i vyhovující. Je totiž nejen jednoduchý a systematický, ale i dobře manažersky kontrolovatelný.
• Spirálový model. Jedná se o tzv. riziky řízený přístup (risk-driven approach), oproti vodopádu sofistikovanější a komplikovanější model životního cyklu softwarového produktu, charakteristický cyklickým, iterativním vývojem. Pokouší se odstranit některé zjevné nedostatky vodopádu – do vývoje integruje některé další fáze, především analýzu rizik, a hlavně přichází s koncepcí iterativního vývoje, bez níž se neobejde vývoj jakéhokoliv rozsáhlejšího projektu. Jde tedy o sekvenci cyklů, která má radiální rozměr (spirála) reprezentující časové i finanční nároky vývoje.
• Metodika Rational Unified Process (RUP). Jedná se o do šířky i hloubky propracovanou a komplexní komerční metodiku vývoje SW, založenou na objektově orientované iterativní koncepci (use-case-driven approach). Společnost Rational vnímá svůj produkt jako jakéhosi online instruktora, který poskytuje metodické pokyny, instrukce, šablony a příklady pro všechny aspekty a fáze vývoje. Podrobně zodpovídá všechny otázky související s procesem tvorby SW: kdo (pracovníci – workers), co (meziprodukty – artifacts), kdy (pracovní procesy – workflows) a jak (činnosti – activities). RUP se hodí spíše pro rozsáhlé projekty a větší vývojové týmy, které potřebují precizně stanovený a důsledně zdokumentovaný vývojový proces. RUP však lze také přizpůsobit konkrétním potřebám konkrétního projektu i konkrétnímu týmu vývojářů, a to v jednotném rámci, který zajišťuje konzistenci celého procesu. Je tedy použitelný i pro menší týmy nebo internetové projekty, u nichž se předpokládá další společná činnost.
• Metodika Unified Software Development Process (USDP), zkráceně Unified Process (UP). Jedná se o méně robustní, bezplatnou verzi metodiky RUP.

Vyvíjíme agilně

• Tzv. agilní metodiky vývoje SW jsou nové inovativní přístupy, které na jednu stranu sice vychází z ortodoxního softwarového inženýrství, ale na stranu druhou boří mnohá dogmata a zažité postupy. Jejich cílem je vytvářet SW svižněji, pružněji a efektivněji, nezakopávat se v dílčích vývojových fázích, ale co nejrychleji postupovat k cíli – tj. k dodání fungující aplikace – a lépe tak vyhovět požadavkům dnešní dynamické doby. Agilní metody na rozdíl od těch tradičních, kde se množina požadavků považuje za neměnnou, předpokládají měnící se požadavky na funkcionalitu. Základní principy agilních metodik: inkrementální vývoj s krátkými iteracemi, přímá (osobní) komunikace, nepřetržitý kontakt se zadavatelem/uživatelem, opakované automatizované testování, zdrojový kód coby nejspolehlivější nositel informace a známý princip Occamovy břitvy (Occam‘s razor), čili dělat jen to, co je nezbytně nutné k dosažení cíle. Cenou za tyto výhody je však obvykle menší rozsah projektu (v menším vývojovém týmu).
• Metodika Extrémní programování (Extreme Programming, XP). Tato nejznámější agilní metodika je určená pro menší týmy – svou progresivitou a odlehčeným přístupem (cesta „zdravého rozumu“) boří konzervativní představy o týmové spolupráci při vývoji, jelikož přímo počítá se změnami požadavků a nehledí zbytečně moc dopředu. Po prozkoumání problému a hrubém náčrtu plánu projektu se ihned zahajuje implementace (návrh probíhá současně s programováním a testováním), což se neobejde bez odvahy refaktorizovat, komplet přepracovat nebo i zahodit již hotové zdrojové kódy, ukáže-li se navržená architektura jako nevhodná. XP je jednoduché v detailech, ale obtížné při vykonávání, protože jak se ukazuje, pro mnohé je tím nejobtížnějším právě to dělat věci jednoduše.
• Metodika Scrum. Název z ragbyové terminologie (z angl. srum = skrumáž, kumulace, hromada hráčů na jednom místě, kdy se snaží dostat míč na požadovanou pozici) je paralelou pro vývoj SW. Ten probíhá ve zhruba měsíčních iteracích, tzv. sprintech (Sprints), dopředu se však neví, kudy přesně se vývoj bude ubírat. Průběžná koordinace/reakce/rekapitulace se zajišťuje na každodenních cca 15-30minutových schůzkách, tzv. Scrum Meetings. Scrum vychází z objektově orientovaného přístupu – každý vývojář odpovídá za určitou množinu objektů. Scrum týmy bývají tří- až šestičlenné, vzájemně kooperující a otevřeně komunikující. Pružná reakce na změny a jejich každodenní reflexe, to jsou hlavní přednosti Scrumu. Na druhou stranu je možná lepší, když organizace již pracuje podle nějaké jiné metodiky (nebo má vlastní fungující systém) a z metodiky Scrum si přebírá „jen“ způsob řízení projektu, protože Scrum představuje spíš souhrn vzorů nežli celistvou metodiku.
• Metodika Lean Development. Nejedná se o tak komplexní metodiku, jakou je kupř. RUP, ale spíš o soubor doporučení, jak by měl vývoj probíhat, a upozornění na častá plýtvání, kterým je naopak třeba se vyhnout. Rovněž doporučuje iterativní vývoj (vývoj tažený poptávkou) a předkládá deset jednoduchých pravidel + sedm principů. Prvním a zároveň nosným pravidlem je zbavení se všeho nadbytečného, co v průběhu vývoje vzniká, snižuje efektivitu a zvyšuje náklady.
• Vlastnostmi řízený vývoj SW (Feature-Driven Development, FDD). Jedná se o přístup k vývoji, v němž se postupuje „po jednotlivých vlastnostech“ (vlastnosti systému jako hnací motor vývoje). Na základě rozhovorů se zadavatelem (doménovým expertem) se tvoří kategorizovaný seznam vlastností, nad nímž pak probíhá celý vývoj. Metodika je vhodná spíše pro menší projekty (ale klidně větší, než zvládne např. XP), které lze specifikovat souhrnem vlastností.
• Testy řízený vývoj SW (Test-Driven Development, TDD). Metodika klade důraz především na testování vyvíjeného SW a odhalování chyb, dokud jsou „čerstvé“. Odpadá tak nepříjemná fáze debuggingu. TDD razí netradičním postup: nikoliv od implementace k testům, ale právě naopak. Výsledkem by měl být vysoce kvalitní SW s předvídatelným a dobře prozkoumaným chováním.
• Metodiky Crystal. Nejedná se o striktně definovanou metodiku, ale spíše o rodinu adaptabilních metodik, resp. sadu doporučení, jak si vytvořit metodiku vlastní. Vychází se z myšlenky, že každý SW je jiný, tedy si žádá také odlišný proces výroby (kroky, které jednou fungovaly, nemusí fungovat i podruhé). Opět se staví na otevřené komunikaci a kvalitě lidských zdrojů.
• Adaptivní vývoj SW (Adaptive Software Development, ASD). Základní myšlenka: vývoj SW není neměnným a stabilním procesem, který lze snadno popsat od první do poslední fáze, ale je nutno počítat s řadou dynamických akcí, a teprve dohromady to může vytvořit fungující agregát. ASD chápe změnu vyloženě jako příležitost, nikoliv jako komplikaci či dokonce problém.
• Metoda dynamického vývoje SW (Dynamic Software Development Method, DSDM). Jedná se o komerční produkt – metodiku dodávanou spolu s frameworkem, který práci s DSDM podporuje. Metodika je zajímavá hlavně zaváděním kategorizace požadavků podle priorit.

• Pojem „simulace“ (z lat. simulare, tj. napodobit, zobrazit nápodobou, předstírat) je spojován s pracemi francouzského filosofa Jeana Baudrillarda (dílo Simulacres et simulation). Namísto spotřebních předmětů či energií je produkována skutečnost syntetických obrazů, virtuálních světů. Ve světě simulovaného, tj. simulaker, jsou už rozdíly mezi realitou a fikcí mimo dosah dosud funkčních a smysluplně diferencujících nástrojů poznání.
• Simulace coby nápodoby napodobeného (simulace simulací x-tého řádu). Jedná se o znázornění bez reference s přímými důsledky: původně reálné prostřednictvím nekonečných simulací překračuje sebe sama – provádí permanentní „spirálu zdvojení“, v níž se postupně ztrácejí původní kontury a dochází tak k postupnému sebezničení a rozpadu reálného (III. stupeň simulaker dle Baudrillarda).
• Simulace na hraně mezi virtualitou a realitou (falsa obrácená na obě strany). Z reálného si simulace drží linie parametrů, resp. linie formátu zobrazení (např. spektrum barev, linie tvarů apod.), což je nezbytné spojení simulovaného s reálným. Z virtuálního si drží variabilitu proměn, volnost provázání a téměř libovolné řazení do sérií (vč. exemplifikace pouze některých, na efekt vybraných částí).
• Tři principy. Princip opoždění (nemožnost načíst reálné v okamžiku jeho zpřítomnění, jako aktuální přítomnost) znamená, že se můžeme dostávat pouze k re-prezentacím, nikoli k okamžiku samotné prézentnosti. Jsme tedy vybaveni pouze pro určité sekundární čtení, ale ne nutně pro sekundární detekci = princip sekundárního čtení. Princip jiného: zvláštností instantní rezistence (tzv. druhého přítomného) je možnost nahlédnout ho, přestože není přímo součástí či výsledkem zpřítomňování reálného.
• Politický diskurs a dromologie. Paul Virilio, francouzský historik vojenství a architektury, urbanista a kritik světa médií definuje společnosti na základě jejich vztahu k rychlosti (z řečtiny dromos = závod, běh). Od dromokratické revoluce (průmyslová/transportní revoluce), kdy lidstvo přešlo z věku brzd (= valy, hradby, pevnosti, klatby, restrikce, …) do věku akcelerátoru, je bohatství společnosti aspektem rychlosti. Kdo ovládá rychlost, má i moc. Dromokracie = stav, v němž rozhodující komponentou strukturace společnosti je moc. Nukleární monarchie = stav, v němž rozhodující komponentou je absolutní zbraň (zisk absolutní rychlosti).
• Rychlostí obrušovaná realita. Permanentní blízkost věcí, způsobená moderními technologiemi a jejich širokou dostupností, se najednou začíná prosazovat svou všudypřítomností a neodbytností, jejímiž důsledky je naopak naprosté odcizení či totální nehybnost („zabydlení v nehybnosti“). Další do jisté míry varovnou skutečností je, že s rostoucím pohybem roste taky kontrola.
• Od geopolitiky k chronopolitice. Náš žitý prostor, přirozený svět (lebenswelt) už není vymezen geograficky, ale je přítomen v elektronice. Je třeba se posunout od politiky jednotlivých území a jejich správy k politice času a její dostupnosti (čas namísto prostoru).
• Kontingence a politika. Odo Marquard: „My lidé jsme vždy více svými (osudovými) náhodami než svou volbou.“ Snahou politiky je zkreslovat určitý vliv, potom však jakákoliv náhodnost neustále přerušuje tuto ambici politiky, ruší její spojité členění mocenského vlivu a odsunuje dané záměry do roviny pouze pravděpodobného výsledku.

Systémy a kontingence

• Systémová teorie Niklase Luhmanna. Neustálý nárůst informací posiluje vědomí složitosti světa, neproniknutelnosti k jeho základu. Řada informací má povahu Baudrillardových simulaker, čili znaků, které nic neznamenají. Prefabrikované interpretace, které mají vést k srozumitelnosti a zjednodušení, přitom vedou spíše rozostření vnímání skutečnosti. V existenciální rovině být ve světě znamená pohybovat se v prostoru a čase, který má své hranice, je strukturován a uspořádán. Orientovat se ve světě pak znamená poznat jej v jeho základních určeních – pochopit vzorec (model, archetyp, metafyzickou pravdu, …?). Tři typy systémů: uzavřené (posilování vnitřního řádu, nepatrná vnitřní diferenciace a minimální vliv z okolí), otevřené (počítají s impulsy z okolí, více vnitřně diferencované) a konečně autopoiesis, tj. autopoietické systémy (vysoce diferencované – vydělované, samy si vymezují své okolí, které nijak nepřekáží jejich vývoji).
• Pokrok poznání má své limity. Pokrok poznání nemůže být nekonečný, vlastně se s pokrokem ani nelze přiblížit ke skryté pravdě o světě. Každý nový poznatek je sice dílčím úspěchem, je však zároveň i zárodkem ještě většího nevědění. Rozum nikdy nedosáhne k hranicím světa, který je pro člověka příliš velký, touha po poznání je však bez hranic.
• Redukce komplexity světa jako základní strategie života. Dle Niklase Luhmanna probíhá v soudobé společnosti systémová redukce komplexity, tj. vytváření systémů (vydělování v procesech diferenciace), a takto se děje samovolně. Každý z těchto systémů pak tvoří okolí ostatních. V tomto pojetí celku světa se však systémy samy o sobě nemohou poskládat do jednoho obrazu světa, tato jednota by nepostihla komplexitu celku. Komplexitu světa vyjadřuje diference mezi systémem a okolím, žádný systém přitom nemůže být natolik komplexní, aby mohl plně kontrolovat komplexitu vlastního okolí (okolí systému je vždy komplexnější než systém sám).
• Kontingence v redukci komplexity. Redukce komplexity probíhá kontingentně vzhledem ke svému okolí, jehož komplexita systém neustále atakuje. Ve stávající struktuře se tak objevují jiné možnosti jednání a řešení problémů, než ty, které jsou už pevně zafixovány a „drží“ systém. Kontingence zde znamená pouze to, že se uskuteční jedna z nabízených možností jednání a nastane nová situace, která je důsledkem nahodilé události. Kontingence je imunní vůči úvahám o tom, co je a co není žádoucí.
• Systémová sebereference. Tato schopnost vypovídat o sobě samém adekvátním způsobem představuje proces, při kterém není důležité, zda poznáváme pravdivě, ale to, jak poznáváme, jakým způsobem to vyjadřujeme. Nejde o přesah, transcendentno, ale o to, co je imanentní. Sebevýpověď je jedinou skutečně přítomnou zprávou, popisem pozorování toho, co se děje, co můžeme zachytit a jak to můžeme zachytit. V teorii autopoietických systémů je to výpověď o samovolném vzniku systémů, nových sítí vztahů, nové roviny komunikace.
• Evoluční teorie vývoje komplexních systémů. Evoluce coby proces vývoje od nižších, méně komplexních organismů či celků k vyšším, komplexnějším se prosazuje mimo biologii také v sociologii, a to už od Herberta Spencera. Základem podstatných změn není božská prozřetelnost, ani lidský rozum či kreativita, ale síla přesahující vše rozumové. Přestože se evoluční teorie nijak nekřížila s humanistickým ideálem sociálního a civilizačního pokroku, stala se mimoděk základem pro rozvíjení extrémních antroporasových teorií a sociální eugeniky. Zákony evoluční teorie jsou definovány v pojmech diferenciace, integrita a narůstající komplexita.
• Média a komunikace. Média a masmédia lze popsat pomocí pojmů teorie autopoietických systémů. Prosazování médií jako extenze člověka: postupný nárůst komplexity v takové míře, že jsou ohroženy předpoklady tradičního pojetí člověka jako osobnosti vymezované vědomím sebe sama a vlastní reflexí.
• Virtuální perspektivy jako horizont reality. Prolínání reality a virtuality je nutno přijmout jako fakt. Jsme vystaveni nebezpečí chaosu, ohrožení civilizace současného globalizovaného světa. Bez vědomí neustálé diferenciace vysoce komplexních systémů a bez přijetí možností virtuálních světů se snadno ztratíme v iluzorní nejistotě o jedné realitě tradičního typu, která nás však nemůže ochránit zcela.

Proces jako tok práce (postup tvorby přidané hodnoty), resp. soubor vzájemně souvisejících, příp. vzájemně působících činností, které dávají přidanou hodnotu vstupům a s pomocí zdrojů je přeměňují na výstupy požadované zákazníkem. (Pozn.: zákazníkem procesu může být jak koncový zákazník organizace, tak interní pracovník nebo navazující proces).

Základní charakteristiky procesu:

• cíl (nehodnotí se proces sám o sobě, ale právě to, jak napomáhá plnit cíle organizace);
• měřitelné ukazatele výkonnosti (tj. metrika nebo indikátor plnění cílů – nakolik jsou plněny cíle procesu ale i "vyšší" strategické cíle, vize);
• vlastník procesu (osoba zodpovědná za dosahování cílů procesu, jeho efektivní fungování, monitoring výkonnosti, správu a systematické zlepšování);
• zákazník procesu (interní či externí subjekt, jemuž je výstup procesu určen);
• vstup procesu (spouští proces, je s pomocí zdrojů přeměněn na výstup);
• výstup procesu (výsledek procesu, výkon v podobě výrobku n. služby);
• riziko procesu (možnost nenadálé situace s negativním dopadem na zajištění výstupu procesu, resp. splnění cíle);
• regulátory řízení ("trvale platná" závazná pravidla regulující proces, tj. příslušné normy, zákony apod.);
• zdroje (prostředky potřebné k přeměně vstupů na výstupy).

Dělení procesů dle důležitosti a účelu (vyjádřených přidanou hodnotou):

• hlavní/klíčové procesy (jsou hlavním důvodem existence organizace – tvoří hodnotu, výstup pro externího zákazníka, která zároveň představuje doménovou oblast organizace);
• řídicí procesy (manažerské procesy zajišťující fungování organizace);
• podpůrné procesy (jsou vyděleny z hlavních procesů, zajišťují jejich chod, mohou např. dodávat vstupy, zdroje atp.).

Dělení procesů dle struktury:

• datové procesy (seznam a pořadí činností je dáno a neměnné, např. algoritmus);
• znalostní procesy (seznam a pořadí činností není explicitní a neměnné, lze je přizpůsobovat okolnostem, jedná se např. o tvůrčí postup).

Dělení procesů doby existence:

• trvalé procesy;
• dočasné/jednorázové procesy (s časově podmíněnou platností, typicky projekty).

Procesy se vážou na cíle organizace, které jsou uspořádány do hierarchické struktury – v tzv. stromu cílů (shora dolů: strategické/obecné cíle — specifické cíle — operační cíle).

Základní rámec strategického plánování: vize (KAM směřujeme) → strategie (JAK se tam dostat) → procesy a projekty (CO dělat)

2. Funkční a procesní přístup k řízení organizace

Tři základní civilizační kultury, jimiž lidstvo prošlo/prochází: agrární — průmyslová — informační. (Procesní řízení jako odpověď na probíhající změny, aby organizace dokázaly pružně reagovat.)

Funkční přístup k řízení
Filosofii funkčního přístupu je zakořeněna už ve Smithově "Bohatství národů" – rozložení práce na nejjednodušší dílčí úkony, snadno proveditelné i nekvalifikovaným pracovníkem. Hlavním rysem funkčního přístupu tedy je dělba práce mezi funkční jednotky. A tomu odpovídá organizační struktura, v níž se každá jednotka věnuje své dílčí činnosti, aniž by se sledoval tok činností jako celek. Tyto přechody z útvaru do útvaru pak představují riziková místa. Funkční strukturu "konzervuje" činnosti v jednotlivých útvarech, může docházet k duplicitě činností, nejednoznačnostem v přiřazování kompetencí (kdo zodpovídá za výsledek procesu procházejícího více útvary?), pracovníci v útvarech neznají návaznosti mezi jednotlivými činnostmi.

Procesní přístup k řízení
Tento přístup umožňuje náhled na organizaci jako na systém vzájemně provázaných procesů. Práce není vykonávána separátně v oddělených funkčních útvarech, ale naopak jimi "protéká". Hlavním znakem procesního přístupu je právě schopnost reakce na různé požadavky (zákazníků) a pružný přechod mezi nimi. "Myslet a jednat v propojených pracovních postupech umožňuje všem zúčastněným získat přehled na celkovým hodnotvorným řetězcem a zlepšit chod organizace."

Oproti funkčnímu přístupu, kde je základním kritériem organizačního dělení dovednost, je procesní přístup orientován nejen na výsledek (produkt), ale i na postup jeho dosažení.

3. Projekt zavádění procesního řízení do organizace

Fáze projektu zavádění procesního řízení do organizace cestou BPO (Business Process Optimalization):
(1) Příprava projektu.
(2) Popis současného stavu procesů (zmapování procesů pomocí procesního modelování), jehož cílem je zjistit, jaké v organizaci probíhají procesy a kdo za ně odpovídá, zahrnuje:

• Popis organizační struktury (organigram);
• Modely procesů (funkční stromy, model tvorby přidané hodnoty, kontextové modely procesů, …);
• Provázání procesů a organizační struktury pomocí modelu vazeb funkčních míst k procesním rolím;
• „Navěšování“ dalších modelů dle účelu popisu (cíle, znalosti, dokumenty, …).

(3) Procesní analýza (definice nedostatků v procesech a návrh jejich zlepšení) kupř. prostřednictvím benchmarkingu.
(4) Návrh cílového stavu procesů (a změn) představuje jednoznačně definované odpovědnosti, vstupy a výstupy, dále zavádění standardů, odstraňování zbytečných činností, měření výkonnosti procesů i pracovníků atd.
(5) Příprava a zavedení cílového stavu procesů (a změn) vč. harmonogramu zavádění změn (dle priorit) kupř. prostřednictvím PDCA cyklu (tzv. Demingův cyklus, Plan-Do-Check-Act).

Fáze reengineeringového projektu, BPR (Business Process Reengineering):
Viz publikace Podnikové procesy (V. Řepa).

4. Monitorování, měření výkonnosti a neustálé zlepšování procesů

Neustálé zlepšování procesů probíhá buď formou průběžného zlepšování (průběžnou optimalizací) po malých krocích, anebo formou skokových změn, které vedou k výraznému zlepšení procesů (přetvoření procesu = redesign / nový návrh procesu = new proces design). Rozdíl v obou přístupech je v tom, že při průběžné optimalizaci se neřeší, zda je něco dobře nastaveno, nebo není, ale vychází se z toho, že vždy je co zlepšovat. Naproti tomu při provádění skokové změny se předpokládá, že stávající procesy nejsou vyhovující a je potřeba radikálnějšího zásahu.

Faktory výkonnosti
Tři faktory vlivu na výkonnost (horizontální linie): cíle, struktura, řízení.
Tři úrovně řízení výkonnosti (vertikální linie): organizace, procesy, pracovníci.

Devět faktorů výkonnosti (matice 3 × 3, str. 105):
cíle organizace; struktura organizace; řízení organizace
cíle procesů; struktura procesů; řízení procesů
cíle pracovníků; struktura pracovníků; řízení pracovníků

Výkonnost je možné měřit buď ukazateli výstupů (produkcí procesů), nebo ukazateli samotných procesů.

5. Procesní analýza (v čem a proč se chybuje)

Procesní analýza je komplexní metodou zjištění příčin nedostatků v procesech organizace. Podle předmětu zkoumání lze zanalyzovat např. tyto oblasti:

• Analýza vnitřní logiky procesu – zjišťuje se, v čem je průběh procesu věcně či logicky špatný a kde je rozdíl oproti procesu best practice (metodami benchmarking, referenčními modely aj.).
• Analýza variant procesu – zjišťuje se, zda proces probíhá v různých variantách, zda je účelně de/centralizován atp.
• Analýza přidané hodnoty – zjišťují se příčiny existence činností a procesů, které nepřinášejí přidanou hodnotu.
• Analýza očekávání zákazníků – zjišťuje se, jakou kvalitu produktu zákazník očekává a čím ji poměřuje (vč. porovnání s tím, co je mu nabízeno).
• Analýza obsluhy – zjišťuje se výkonnost a spokojenost obsluhy procesu (cílem je úspora nákladů).
• Organizační analýza – zjišťuje se, zda procesy mají optimální organizační strukturu.
• Analýza prostorového přerušení (nežádoucího rozdělení procesu) – zjišťuje se, proč došlo v daném místě ke fragmentaci, jaký to má dopad na výkonnost a kvalitu procesu, jaké jsou náklady následné defragmentace.
• Časová analýza – zjišťují se informace o zdržení v procesech (cílem je dosažení tzv. minimální doby trvání procesu a posílení reakční schopnosti na zákaznické požadavky).
• Analýza IS/IT – zjišťuje se, v jakém bodě a proč proces není informačně propojen či rozdělen, ať už systémově, nebo datově (cílem je zvýšení podpory procesů informačními technologiemi).
• Analýza rizik – zjišťuje se, které činnosti a procesy jsou rizikové, jaká rizika mohou narušit/znemožnit průběh procesu a samozřejmě i příčina těchto rizik.
• Nákladově užitková analýza – zjišťuje se poměr mezi náklady a užitky (např. metodami CMA – Cost-Minimalisation Analysis, CBA – Cost-Benefit Analysis, CEA – Cost-Effectiveness Analysis, CUA – Cost-Utility Analysis, ABC – Activity Bassed Costing nebo metodou Make or Buy).