Needleman, Jacob: Malá knížka o lásce | PŘEČTENO.COM

Needleman, Jacob: Malá knížka o lásce

Originální titul: The Little Book of Love
Jazyk: čeština
Rok vydání: 2002
ISBN: 80-903001-2-X
Autor: Jacob Needleman (nar. 1934), anglický autor, profesor filosofie, poradce v oborech psychologie, vzdělávání, lékařské etiky, filantropie a podnikání.

Usilujeme-li o trvanlivější pouto, pro co se tedy máme vzájemně milovat, jsou-li překonány mnohé z důvodů, které v minulosti držely lidi pospolu? Záměrem knihy je otevřít otázku smyslu společného života muže a ženy v souvislosti s aktuálními obtížemi, kterým běžně čelíme – komunikační problémy, nedostatek důvěry a času, silný individualismus, ekonomická nezávislost aj. nároky dramaticky se měnícího světa, v němž je nanejvýš obtížné dojít spojení se sebou sama, natož tak s tím druhým.

Zamilování a láska

Láska a (sebe)poznání. Neznáme sami sebe. Nejenže obýváme jen nepatrný kout hmotného vesmíru, veskrze nepoznaného, ale žijeme i v nepatrném a omezeném koutku svého vlastního vnitřního vesmíru. Moderní vědy představují lidstvo jako průsečík mezi dvěma nekonečny (jedno nás obrací ven a druhé vybízí k otevření světa v sobě) a jedině v obou dohromady se naplňuje úloha, kterou máme ve vesmírném plánu zastávat. To, pro co je člověk stvořen, si nosí v sobě, a zároveň je to i v samých základech vesmíru (pozn.: směřování k Jednomu, jednota jako hlavní síla rozvoje vesmíru).

Co je smyslem společného života muže a ženy? Mnohé z důvodů, které v minulosti držely lidi pospolu, dnes již neplatí. Pohlavní emancipace a rostoucí ekonomická nezávislost žen spolu se společenskou přijatelností alternativních životních stylů vytlačily vnější příčiny, které v minulosti přispívaly k udržení trvalých partnerských svazků. Dnes už je to běžně věcí ryze osobní volby. Ale trvalost osobní volby je slabší než výše uvedené vnější příčiny, není tedy divu, že rozvod sehrává v našich životech dominantní úlohu. Ale zdá se, že společenská a sexuální revoluce 20. století nahradila jedno utrpení druhým – možnost milovat kohokoliv a opouštět své svazky, jakmile k tomu máme silnější popud, nás nečiní o mnoho šťastnější. Protože člověk je zrozen ke smyslu. Hledáme ho pro sebe, a v zamilovanosti jej pomáháme hledat i někomu dalšímu.

Dva druhy lásky. Lásku zakoušíme jako směsici egoismu a zájmu/starosti o druhého. Náš prožitek lásky není ani čistě nezištný, ani pouze sobecký. Nese v sobě obojí. Ale jedna z těchto stránek bývá silnější než druhá. Nicméně slabý cit neznamená žádný cit. Schopnost nesobecké lásky vychází z té části v nás, která je nejušlechtilejší – náš duch, a ta je téměř vždy slabá.

Pro co se tedy vzájemně milovat, jsou-li dávné ideály překonány? Nejsme, nebyli jsme a nebudeme „jedno tělo“ (naše individualistická kultura fakticky ani prakticky takovou představu neunese). Nejsme ani „jedna duše“. Ale můžeme se dotknout (a nechat dotknout) něčím bytostně spjatým s druhým, co v něm přetrvá, i když všecko to lákavé, co podléhá změnám v čase, třeba odezní. Jestliže jsem schopni jeden druhého vnímat, jak zápasíme se sebou samými, jak bojujeme o vnitřní svobodu a přítomnost, jestliže skutečně cítíme, jak se tento boj v druhém odehrává, pak nemůžeme jinak, než milovat. Je tedy třeba snažit se vidět jeden v druhém toho, kdo hledá.

Zamilování mluví hlasem vnitřního, pečlivě skrývaného vědomí. V zamilování komunikace včetně naslouchání plyne sama od sebe, v tomto stavu totiž obýváme část sama sebe, která je oddělena od zbytku naší přirozenosti. Je hluboko v nás, překrytá tlustou kůrou návyků naší společnosti, výchovy, myšlenek a emocí, které nás obklopují a formují. Čím tlustší je tato slupka, tím víc se naše vnitřní senzitivita dusí – naše tělo s ní ztrácí kontakt, procházíme pak svým životem, jako by neexistovala. Zamilování, případně jiné zkušenosti patří k těm životním zážitkům, jež dokáží tuto slupku odstranit. V zamilování se ukazuje, že pod touto slupkou existuje vědomí, které se chce otevřít jiné lidské bytosti (a je toho schopno). Ale naneštěstí máme dost dalších částí, které nám toto otevření dovolit nechtějí. Pokud si ale zamilování dovolíme, můžeme se dotknout něčeho svobodného v sobě, co je zcela oproštěné od krunýře sociální podmíněnosti, konvencí, očekávání druhých a dalších nánosů.

Komunikace není jen o obsahu slov. Existují dva druhy energie přenášené mluvenou komunikací, ale přehnaná důležitost, kterou klademe na obsah sdělení, nám brání vnímat a objevovat toto proudění. Nejde přitom o nonverbální komunikaci, ty vnímáme poměrně dobře. Mluvená slova mohou obsahovat jedinečný prvek pozornosti, a tuto specifickou lidskou schopnost nelze napodobit (tajemství řeči). Na to, abychom na sebe mohli nechat působit lidství komunikačního partnera v celé jeho síle, je ale opět zapotřebí oslabit kůru podmíněného já. Tato kůra brání i vysílání směrem od nás k partnerovi a neumožňuje nám poznat, jaká je skutečná odpověď našeho organismu na sdělení přicházející od druhého člověka.

Krize moderního světa = krize důvěry. Nedůvěřujeme světu, životu ani druhým lidem, dokonce ani našim blízkým. Proč tolik lpíme, aby nás druzí ujišťovali o tom, jak jsme pro ně důležití? – Vlastní nejistota. Mýlíme se, jestliže od druhého očekáváme takovou stálost a pevnost, jakou sami – jak si uvědomujeme v okamžicích upřímnosti k sobě samému – nemůžeme nikdy dát. A to je důvod, proč i samotné počátky poctivého sebepoznání automaticky probouzejí i určitý stupeň tolerance vůči druhým. Lidská stálost – důvěryhodnost – pramení jen velice zřídka z vnitřní svobody vůle. Přiznejme si, že zpravidla pramení z poslušnosti k pravidlům, která nám byla vnucena z vnějšku, nebo nám byla jako dobrý mrav vštípena v dětství. Jako taková si tato morálka jistě zaslouží úctu, ale bylo by pošetilé domnívat se, že my sami budeme s takto vžitými pravidly vždy vnitřně souznít za všech okolností. Nejsou to naše pravidla, jsou to pravidla námi akceptovaná / na nás vyžadovaná.

Exponovaná posedlost jako důkaz oddanosti? Proč jsme spokojeni až s vědomím, že se ostatní sžírají city, které k nám chovají? – Vlastní nejistota, opět. Bezpečně se cítíme jedině tehdy, když je druhý námi posedlý. Jakmile viditelné příznaky posedlosti zmizí, znejistíme. Podobnou situaci můžeme sledovat nejen v partnerských vztazích, ale i v dalších oblastech společenského života. Úzkost a posedlost bereme za znamení zájmu. Pro svět, v němž žijeme, je určitý fanatismus často důkazem naší oddanosti. Jsme ze všech stran podporováni v tom, abychom svým vztahům propadali, nebo se tak alespoň chovali. Schopnost druhého zachovat klid v nás vzbuzuje nejednoznačné pocity. Na jednu stranu nás znepokojuje, jestliže se někdo nám blízký nesužuje svými city vůči nám či tomu, co máme rádi. Na stranu druhou na nás ale silně působí schopnost vynikajících jedinců vyzařovat vnitřní klid v situacích, v nichž by většina z nás začala zmatkovat.

Láska a vzrušení. Jako velké vzory schopnosti milovat v historii sloužili ti, kteří byli druhým hluboce oddáni, ale současně zůstali sami sebou. Jejich láska nebyla závislá či fanatická, jejich vášeň byla taková, že ji jejich okolí často nedokázalo pochopit – totiž dokonale nesobecká a neosobní. K lidem, kterým nejde jen o ně samé, máme spontánní důvěru.

Hledání (vlastního já) je jediné, čemu lze skutečně důvěřovat? Když se k druhému obracíme, ke komu se to vlastně obracíme? K čemu v něm? Co je v každém z nás tím stálým, autentickým, a tedy důvěryhodným? – Důvěřovat můžeme přirozené povaze lidského hledání vlastního já. Svět nám nemůže poskytnout opravdové štěstí (lásku, bezpečí, mír, … cokoliv si kdo jako zdroj svého štěstí představuje). Kdyby to tak bylo, proč bychom stále měli potřebu hledat? A tu prokazatelně máme. Proto tedy vnitřnímu zápasu druhému můžeme důvěřovat. Upamatování se na vlastní vnitřní hledání může rozvinout autentické vztahy s druhými.

Ctím tvé božství, ale nedůvěřuji tvým démonům. Po celý život bude naše vnímání druhého rozdvojené: ctíme se navzájem, ale přitom soustavně sledujeme, jak dalece můžeme druhému věřit vzhledem k tomu, jaký vlastně je. Každý však je hledačem, vědom si toho, že je bytostí s dvojí přirozeností a že druhý je na tom stejně.

Dva druhy času. Dvě temporality: čas lásky a čas povinnosti. Co nás odvádí od času lásky? – Povinnosti, závazky, životní nutnosti a potřeby.

Reálnost a nereálnost času. Čas, který se zdá tak reálný, je ve skutečnosti jen projekcí naší mysli. Pokud se však mezi myslí (zde mysl chápána jako intelekt i senzitivita dohromady) a tělem objeví vztah přirozený a nenásilný, je čas pouhou zkušeností těla. (Tělo jako vymezení v prostoru a čase – viz Tomáš Keltner: Transformace vědomí). Prožitek času tedy závisí nikoliv na mysli, nýbrž na vztahu mezi myslí a tělem.

Žijeme ve svém těle, nebo jeho prostřednictvím? Vlastní vztah k tělu, tj. k proudu organického života v nás, si obvykle uvědomujeme pouze ve vzácných okamžicích vášně nebo tělesné bolesti. Platí, že pokud vědomě obýváme své tělo, nemůžeme být nikdy doopravdy rozrušení? Jestliže nás naše kultura stále více a více žene k tomu, abychom dokázali uspokojovat materiální požadavky života bez sebemenší potřeby vědomého vztahu k vlastnímu tělu, není divu, že se počty i výskyty civilizačních chorob tak rozmáhají. Problém moderní éry tkví v tom, že žijeme pouze rozumem, bez uvědomělého vztahu se svým tělem. Tělo ale nemizí, prostě si jen žije po svém.

Přítomnost v přítomnosti aneb Tady a teď. Stav člověka není totožný s jeho náladou nebo citovými reakcemi, souvisí především  tím, do jaké míry je dotyčný tady, nakolik je přítomen (v daném okamžiku). Vědomá přítomnost znamená záměrnou otevřenost k tělu. Sama mysl nikdy není tady, ani teď.

Život uvnitř a vně. Být zklamán „životem“ znamená především být zklamán způsobem, jakým společenské ideály ženou jednotlivce do střetu, izolace a sentimentálnosti. Velké množství lidí pociťuje již od raného dětství pokrytectví a mělkost cílů, jež společnost buduje. Mnohdy tyto pocity zůstávají nezpracovány, pronášeny dál životem jako zárodky nedůvěry (k společenskému systému).

Vztah jako malý svět ve velkém světě. Touží-li někdo po uznání nebo politování (velkého světa), pravděpodobně bude přesně toto chtít i od druhého (malého světa). Ale partner přeci může pomoci rozptýlit strachy a napětí hypnotické výchovy velkého světa (svými slovy, skutky, svým lidstvím). Jsme zkrátka duše pohroužené ve špatně vychovaném těle. Zápas lásky je právě v tom, abychom si z druhého nedělali onen velký svět. Jedině tak lze získat to, co marně hledáme tam venku. Je to právě život uvnitř „života“, který může dát jedinci to, co (si myslí, že) nemůže. Když jsme zamilovaní, tento paradox života mizí. To, čeho se v zamilovanosti dotýkáme, je jakýmsi důkazem toho, že jsme stvořeni pro zcela jiný osud, než jaký nám chce vtisknout velký svět. Tento jiný osud vyžaduje zasetí nového života v našem nitru, o nějž musíme pečovat a vyživovat jej (viz Miguel Ruiz: Láska, vztahy, přátelství).

Moudrost lásky

Záměrná láska. Obyčejná lidská láska v moderním pojetí vyrůstá z pocitu osobní potřeby a nedostatku, kam můžeme zahrnout sexuální, společensky či psychologicky podmíněnou potřebu, často s prvky mravních omezení a konvencí. Naproti tomu agapé je láska vyššího stavu bytí, ideál, zdánlivě člověku nedosažitelný. Co odlišuje agapé od obyčejné lidské lásky, je skutečnost, že agapé není automatická. Existuje jedině tehdy, je-li záměrná. Je to láska ovladatelná, tedy nezávislá na vlně emocí, nad nimiž jedinec ztrácí vládu. Agapé patrně není v naší moci, ale je to síla, která nám může být dána, schopnost, kterou lidská bytost může obdržet.

Etika jako láska. Život je neustálá sebeproměna, a lidské vztahy jakožto extrakty života, jsou ze všeho nejproměnlivější. Milující jsou ti, v jejichž vztahu se ani jeden okamžik nepodobá druhému.

  • Svatý Augustin: Nemůžeme opravdově milovat druhého, aniž bychom milovali anebo se snažili milovat, onu sílu/bytost, která nás tvoří, to znamená, která nás činí lidskými.
  • Friedrich Nietzsche: V člověku, jaký je, se mravní požadavky neustále sváří s tím, co sám chce. Ale v lidské bytosti, kterou jsme povoláni se stát prostřednictvím vnitřního zápasu, se obojí začíná sbližovat. Hluboké a spontánní puzení jedince se sbližuje a nakonec splývá s přikázáními zákona. Slovy Augustina: „Miluj Boha a dělej, co chceš.“

Závěr v podobě otázky

  • Přes všechnu jeho úzkost a srdceryvnost přijímáme zamilování jako dar, kdy okoušíme jiný stav bytí.
  • Chceme-li však sdílet své životy, vyžaduje to od nás cosi, co vášeň přesahuje. Příroda nedaruje trvalou vášeň žádnému živému tvoru. Od člověka se tak žádá něco záměrného – záměrná láska, která přetrvává (období, kdy jeden na druhého zapomínáme, období pokušení a fantazii a přirozené touhy po nové vášni, …).
  • Láska je trpělivá a laskavá. Skutečná láska znamená vzdát se požadavků, které automaticky klademe na druhého. Láska předpokládá, že druhý si přeje vidět sám sebe ještě jasněji, než jej vidíme my, a předpokládá u druhého touhu po sebepoznání.
  • Láska nehledá svůj prospěch. Mnohé z toho, co obvykle nazýváme láskou, má spíš podobu smlouvání a řídí se v podstatě zákony obchodu. Ale láska usiluje o to, aby druhý mohl směřovat k vlastnímu nezávislému bytí. Vzájemná závislost je sice zákonem přírody, ale cílem lidského života je bytí nezávislé, což znamená příslušnost a poslušnost trvalé reality v našem nitru + respekt k tomu, co nás přesahuje.
  • Láska se nelze vydráždit, láska nepočítá křivdy. Předpokládat, že druhý (se) hledá, znamená nový způsob, jak se dívat na druhé lidské bytosti.
  • Láska přetrvává.

Máte co říct k této knize? Vyjádřete se v diskusi, komentujte příspěvek.