Röhr, Heinz-Peter: Nedostatečný pocit vlastní hodnoty

Vlastní hodnota je pocit (ze sebe), není to něco, co bychom mohli změřit nebo dokazovat.

Tajné škodlivé programy – jsou sebedestruktivní vnitřní vzorce, které určují pocit vlastní hodnoty, časně naučené, těžko odhalitelné, v podstatě neviditelné a uložené tak hluboko v nás, že je nelze jen tak vymazat. Často je dokonce považujeme za součást vlastní osobnosti. Získali jsme je sociální dědičností, vznikly v souhře zděděných vloh a psychosociálních okolností.

Antiprogramy – jsou reakcí vyvolanou tajným programem, ve skutečnosti nic neřeší, protože jsou pouze neuvědoměle reakční, jejich pravý důvod neznáme, neznáme-li program, který je spouští. Potřeba umlčet tajné programy je pochopitelná, pokud se však dělá nesprávně, vzniká typický začarovaný kruh dle nastaveného vzorce chování.

Nové programy – jsou nová nastavení (nové vidění věcí), kterých lze dosáhnout po uvědomění si svého naprogramování a rozklíčování pravých příčin negativního sebeobrazu. Jejich cílem je dospět k nezávislému pocitu vlastní hodnoty (zcela oproštěnému od vnějších vlivů – obdivu, očekávání druhých apod.), bez nutnosti potvrzení zvenčí.

• Řešení nepřijde zvenčí – v sobě lze najít všechno, co potřebujeme – přílišné soustředění na jiné (co mají, jak nás berou atd.) snadno upozadí vlastní život. Místo zaměření na to, co nám chybí (a ostatní mají), uvažujme o tom, co máme a můžeme s tím být spokojeni. Pravá spokojenost může vzejít jen zevnitř. Má smysl rozvíjet své vnitřní bohatství, protože tiché prožitky bývají důležitější než ty halasné. („Nikdo nepřijde, aby vypnul tvůj tajný program.“)
• Spokojenost hned – Opravdová nezávislost vzniká tehdy, kdy se zbavíme lačnosti. Spokojený člověk v sobě nosí pocit, že zažil dostatek. Spokojenost s tím, co máme je zcela nezávislá na tom, kolik toho je. A proto nemá smysl čekat na lepší časy (až budu mít to či ono).
• Člověk, který je hoden lásky, se snaží o upřímnost. Je upřímný k sobě i druhým. Sebeúctu můžeme mít, jen když žijeme v souladu s vlastními nároky na sebe a na druhé.
• Ve skutečnosti nemůžeme udělat nic, aby nás druzí měli rádi. Prostě nás buď rádi mají, nebo nemají. Pravá láska je vždy dar, nelze se jí dožadovat, nelze si ji vysloužit, vydobýt, koupit, či snad vynutit, z podstaty musí být svobodná. Kdo něco dělá jen proto, aby byl milován, je závislý, čímž oslabuje pocit vlastní hodnoty.
• Odpovědnost ano, vina ne. Provinil se jen ten, kdo ÚMYSLNĚ učinil něco zavrženíhodného. Pokud jsou tedy pocity viny neoprávněné, je třeba si to uvědomit, pochopit, že jde o vsugerovanou emoci. Pokud jsou oprávněné, pak teprve je na místě lítost a snaha o nápravu. Převzít zodpovědnost znamená mimo jiné odčinit způsobené škody, nakolik je to možné. Cítit se nevinen, to je základ nezatíženého života.
• Člověk se udržuje v roli oběti, dokud hledá viníky odpovědné za svůj život. Mnoho lidí se zabydlelo ve své tísni. Trpí a vyčkávají, že odněkud přijde řešení.
• Odpouštět dokážeme jen to, co jsme pochopili, čemu jsme porozuměli.
• Hodnota člověka je principiální danost. Nelze se k ní dopracovat, netřeba ji ničím dokazovat. Prací si můžeme vydobýt jen to, co nám chybí. Chtít se dopracovat něčeho, co už reálně máme, to by znamenalo vnitřní rozpor. Vlastní hodnotu máme a vždy jsme ji měli, jen je ji třeba vysvobodit ze sutin, které ji zakrývají.
• Pochopení – Rozhodnutí – Realizace – Reflexe.
• Sebepoznání – Sebepřijetí – Seberealizace. Stabilní pocit vlastní hodnoty mají lidé, kteří se realizují. Jsou to lidé, kteří vědí, co chtějí a proč něco dělají. Vyznačují se tím, že jsou přesvědčení o svých ideálech a jejich jednání je v souladu se smyslem jejich života. Co v nás skutečně je, to můžeme posoudit, až když to vyzkoušíme. („Kdo má proč žít, snese skoro jakékoliv okolnosti.“ – Teilhard de Chardin)
• Nový program musí být protikladem tajného programu. Regrese do dřívějšího navyklého chování je přirozená, je proto třeba upevňovat nové naprogramování v hloubi duše, konfrontovat se s ním dnes a denně. V duši se ukotvuje všechno, co je nabité silnými emocemi. Platí to jak pro pozitivní obsahy (nové programy), tak pro obsahy negativní (traumatizace). Díky vytříbení svého vědomí, pochopení svých dramat a zbystření duševní pozornosti můžeme regrese do starého způsobu chování vnímat a korigovat.
• Princip „Tady a teď“ – je třeba zaměřit pozornost na přítomný okamžik. Všímat si okamžiku, vnímat bezprostřední přítomnost, to je vlastně duchovní cvičení – pomáhá k uzrávání osobnosti, k radostnému klidu. („Včerejšek je už jen sen a zítřek pouhou vidinou.“ – Sanskrt)
• Princip krůčků – chtít příliš rychle příliš mnoho může navrátit zpět k pocitu nedostatečnosti. Princip si žádá jistou míru trpělivosti (se sebou samým) a také přesvědčení o správném směru své cesty. Rovněž je třeba se cvičit ve shovívavosti k sobě samým a učit se přijímat, že chyby, nedostatky a slabé stránky patří ke každodennosti.
• Lidé, kteří v sobě bolestně nosí pocit své nechtěnosti/nežádoucnosti, potřebují nějaké místo, kde by mohli cítit, že jsou vítaní.
• Člověk je dostatečný / dostačuje vždy, i přes nezdary a nedostatky, když má snahu udělat věci, jak nejlépe umí/může, protože víc nelze očekávat. („Dělej to, co skutečně chceš. Sám rozhoduj, co dává tvému životu hodnotu a hloubku. Nehleď na to, co od tebe druzí čekají nebo co mají.“)
• Stálá kultivace pocitu spokojenosti – schopnost vůbec připustit si spokojenost znamená zaměřit pohled na to, co člověk má (tady a teď), rovněž bez ohledu na to, co mají ostatní, a být v souladu se sebou. („Nejsem-li spokojen s tím, co mám dnes, nebudu spokojen ani s tím, co budu mít zítra.“)
• Závist je nepřítelem spokojenosti, proto je třeba porozumět, z čeho vychází, jaké jsou její základy – vždy ji vyvolávají tajné programy.
• Rozčilovat se kvůli věcem, které nemůžeme změnit, je nesmyslné marnění energie, tuto energii je lepší soustředit na to, co lze skutečně změnit. („Dej mi, Bože, klidnou vyrovnanost, abych přijímal, co nemohu změnit, odvahu měnit, co změnit mohu, a moudrost, abych rozeznal jedno od druhého.“ – Friedrich Christoph Oetinger)
• Jak myslím, tak cítím. Ve vnitřním prostoru naší duše nepřetržitě probíhají myšlenkové procesy a vnitřní monology, úvahy jsou určující pro naši náladu – negativní myšlenky přímo způsobují špatnou náladu. („Během času přijala duše barvu myšlenek“ – Marcus Aurelius)
• Zbytečně nepřehánět – je situace opravdu tak nesnesitelná, jak nám připadá? Naše myšlení je vždy realističtější, když není ovládáno absolutními nároky a přeháněním. („Sneseme všechno, leda bychom na to umřeli.“ – Albert Ellis)
• Všechno, co děláme excesivně, má původ v pocitu vlastní nedostatečnosti.
• Zpracování zármutku. V jiných kulturách se snášení bolesti ctí jako potřebná zdatnost. V naší kultuře se bolesti snažíme vyhnout. Mnozí lidé nejsou schopni prožívat smutek, protože výchova je těmto pocitům brzy odnaučila.
• Charakter člověka se odráží v jeho těle. Všechno, co prožíváme, a všechno, o čem přemýšlíme, rezonuje v našem těle. Tajné programy se mimovolně odrážejí v gestikulaci, mimice a tělesném postoji. Intuitivně to vnímají i druzí a na vysílané signály reagují svými schématy jednání. Tak se děje dialog na docela jiné úrovni vědomí. Negativní programy hledají a nacházejí potvrzení v nevědomém kontaktu se sociálním prostředím. Pohled, tělesný postoj, poloha a barva hlasu prozrazují o našem vnitřním světě mnohem víc, než si lidé obvykle myslí.
• Tělo je náš nástroj a prostředek, s nímž cestujeme tímto životem. Jestliže ho odmítáme, nutně v něm dochází k poruchám. Každý sám si rozhodujeme o tom, jestli je nám dobře, nebo se „necítíme ve své kůži“.
• Nezbytné podmínky pro žití v sebeurčení:
  • Je nutné rozhodnout se pro život dospělého člověka, který za svůj život odpovídá.
  • Musíme se rozhodnout, že přijmeme sami sebe.
• Meditace – cílem je odvést a zadržet myšlenky, uklidnit ducha a uvolnit tělo, prostě jen být a nemyslet… a to usednutím ve vzpřímené poloze v klidné místnosti stranou od všeho shonu a zaměřením pozornosti na předmět meditace. Hluboké uvolnění, které prožíváme při meditaci, je mimo jiné vhodnou chvílí pro zakotvení nového programu. Sugescemi zapůsobíme na nevědomí mnohem snáze a hlouběji. Změny v těle během meditace:
  • Mění se mozková frekvence, amplitudy se zvyšují a prodlužují, podobně jako v hlubokém spánku, byly zaznamenány tzv. alfa vlny (viditelné na EEG).
  • Duchovně je člověk při plném vědomí, zatímco tělesně je v uvolněném stavu, jako by spal.
  • Klesá krevní tlak.
  • Klesá též galvanický kožní odpor.
  • Zpomaluje se dýchání i frekvence srdečního tepu.
  • Klesá hladina kyseliny mléčné, která se považuje za kritérium sklonu k úzkostem.
  • Celý organismus prožívá pozitivní účinky – posiluje se imunitní systém.
  • V mozku se vytvářejí nová spojení – zlepšuje se soustředění.
• Myšlení potřebujeme, ale méně, než si myslíme, mnohem naléhavější je potřeba tvůrčí pauzy a možnost spojení se svým nejniternějším já. Ve stavu ne-myšlení nad námi nemají žádnou moc naše tajné programy.
• Nešťastní jsme následkem svého vlastního myšlenkového teroru. Příliš se identifikujeme se svými myšlenkovými pochody a pak plýtváme časem a energií na zbytečné myšlenky, které k ničemu nevedou, točíme se v kruhu.