Ruiz, Miguel: Čtyři dohody

„Toltécké poznání je duchovní nauka, způsob života vyznačující se snadnou dostupností štěstí a lásky.“

Ochočování a sen planety

„To, co nyní vidíte, je jenom sen. Sníte v bdělém stavu.“ Snění je hlavní funkcí mysli a mysl sní čtyřiadvacet hodin denně. Sní v bdělém stavu a sní, i když spíte. Rozdíl je v tom, že v bdělém stavu existuje hmotný rámec, který nám umožňuje vnímat věci přímo, kdežto ve spánku tento rámec chybí, proto se naše sny neustále mění.

„Sen planety je kolektivním snem miliard menších osobních snů, které společně vytvářejí sen o rodině, o společenství, o městě a zemi a také sen o celém lidstvu.“ Sen planety obsahuje všechna pravidla společnosti, její názory, zákony, náboženství a různé kultury, způsoby, jimiž se projevuje, její vlády, školy, události a svátky.

„Své děti, které tolik milujeme, cvičíme stejným způsobem jako domestikovaná zvířata: pomocí trestů a odměn.“ Když porušujeme pravidla, jsme trestání; když se jimi řídíme, jsme odměňování. Brzy se naučíme bát se, že budeme trestání nebo nedostaneme odměnu. Ze strachu z trestu nebo neodměnění (pozorností) začneme předstírat, že jsme něčím, čím nejsme. A nakonec se staneme kopií názorů matky, otce, společnosti, náboženství, … Ochočování je tak silné, že v jistém okamžiku života už nepotřebujeme nikoho, kdo by nás musel dále napomínat. Jsme tak dobře vycvičení, že se ochočujeme sami.

„Devadesát pět procent představ uskladněných v naší mysli jsou jen lži a trpíme proto, že jim věříme. Nevidíme pravdu, protože jsme slepí.“ Je to, jako bychom žili v mlze, která nám znemožňuje vidět dále než na špičku vlastního nosu. Nevidíme, kým skutečně jsme. Nevidíme, že nejsme svobodní. Naučili jsme se žít tak, že zkoušíme uspokojit požadavky jiných lidí, protože máme strach z toho, že nebudeme přijímání a že nebudeme pro ostatní dostatečně dobří. Přitom víme, že nejsme takoví, jak se od nás očekává, a tak se cítíme špatně a nepoctivě, jsme frustrovaní.

Existují tisíce dohod, které jsme uzavřeli (s jinými lidmi, s naším snem života, s Bohem, se společností, s partnerem, s  dětmi, …), z nichž nejdůležitější jsou ty, které jsme uzavřeli sami se sebou. Právě v těchto dohodách si říkáme, kdo jsme, co cítíme, v co věříme a jak se chceme chovat. Uvědomíme-li si, jak naše dohody vládnou nad naším životem, a nemáme-li rádi sen svého života, můžeme dohody změnit.

První dohoda: Nehřešte slovem

„Lidská mysl je jako úrodná půda, do které jsou neustále zasívána semena – názory, ideje a pojmy. Zasejete semínko – myšlenku – a ta roste. Slovo je jako semínko a lidská mysl je tak plodná!“

„Slovo je jako kouzlo – lidé ho používají jako černí mágové a bezmyšlenkovitě se navzájem zaklínají.“ Když vidíme děsivou moc slova (na příkladu Hitlera), musíme si uvědomit, jaká síla vychází z našich úst.

„Nehřešit slovem znamená nepoužívat slovo proti sobě.“ Změna způsobu, jakým zacházíme sami se sebou, nese i změnu způsobu, jímž zacházíme s jinými lidmi (zvláště s těmi, které nejvíc milujeme).

Druhá dohoda: Neberte si nic osobně

„Osobní důležitost, tedy braní věcí osobně, je maximální výraz sobectví, protože vychází z domněnky, že všechno se týká nás.“ Jenže nic, co ostatní dělají, nedělají kvůli nám, ale kvůli sobě. Žijí ve vlastních snech, ve vlastní mysli, a ta je zcela odlišná od té naší. Tedy bereme-li něco osobně, jako bychom předpokládali, že ostatní znají náš (vnitřní) svět, a máme tak tendenci jim náš svět, naše vidění vnutit.

„I když se nějaká situace jeví jako osobní, i když nás jiní přímo urážejí, nemá to s námi nic společného.“ To, jak se vyjadřují ostatní, je v souladu s dohodami v jejich myslích. Pojímáním věcí osobním způsobem se stáváme snadnou kořistí.

„Ať půjdeme kamkoliv, nalezneme všude lidi, kteří nám budou lhát, a jak bude naše uvědomění růst, povšimneme si, že lžeme také sami sobě.“ Nečekejme, že nám lidé budou říkat pravdu, neboť sami sobě taky lžou. Lžeme ze strachu.

„Nemáme nikdy odpovědnost za činy druhých, neseme odpovědnost jen za ty své.“ S touto dohodou pak můžeme říkat ano či ne bez výčitek či žádat o cokoliv, co budeme potřebovat.

Třetí dohoda: Nevytvářejte si žádné domněnky

„Problém s vytvářením domněnek je v tom, že věříme, že jsou pravdivé.“ Vytváříme si domněnky o tom, co jiní říkají nebo dělají, vztahujeme to na sebe a pak je obviňujeme z vlastních negativních dojmů.

„Vždy je lepší klást otázky, než si vytvářet domněnky, protože domněnky nás předurčují k utrpení.“ Vidíme a slyšíme jen to, co vidět a slyšet chceme, nevnímáme věci tak, jak ve skutečnosti jsou. Něčemu nerozumíme, vytvoříme si domněnku o významu určité věci, a když pak vyjde pravda na povrch, přicházíme o naši iluzi a zjišťujeme, že vše bylo jinak, než jsme mysleli.

„Vytváření domněnek ve vztazích vede ke spoustě bojů, potíží a nedorozumění s lidmi, které údajně milujeme.“ V jakémkoliv vztahu si snadno můžeme vytvořit domněnku, že partner ví, co si myslíme, a není tedy třeba cokoliv říkat. Očekáváme, že bude dělat to, co chceme, protože nás dobře zná. A když se tak neděje, cítíme se zraněni.

„Máme potřebu vše ospravedlňovat, vysvětlovat a všemu rozumět, abychom se cítili bezpečně.“ Máme mnoho otázek, které si žádají odpovědi. Když nám někdo něco řekne, vytvoříme si domněnky, když nám nic neřekne, vytvoříme si je také, protože potřebujeme naplnit svou potřebu vědět, mít (nějaké) vysvětlení. To proto, že nemáme odvahu klást otázky.

„Předpokládáme, že ostatní myslí stejně jako my.“ A z toho důvodu máme strach být uprostřed jiných sami sebou. Protože se domníváme, že nás ostatní budou soudit, dělat z nás oběť, zneužívat nás a obviňovat, jako to děláme my sami. Ještě dříve, než nás mají příležitost zavrhnout jiní, zavrhneme se sami.

Čtvrtá dohoda: Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete

„Lidé se většinou uchylují k něčemu jen proto, že očekávají odměnu, a nikoliv proto, že by je takové jednání těšilo. – Proto nedělají vše tak, jak nejlépe dovedou.“ Lidé chodí do práce s myšlenkou na peníze, které dostanou. Ale máme-li doopravdy rádi to, co děláme, pak to přirozeně děláme lépe (nejlépe, jak dovedeme), bavíme se a necítíme frustraci. Začneme-li něco dělat, protože musíme, pak není možné, abychom to dělali tak, jak nejlépe umíme. Pak je lepší, když to neděláme vůbec.

„Máme-li vyjádřit, co jsme, musíme jednat. Jednat znamená být naživu.“ Můžeme mít hlavu plnou nápadů, ale bez akce nejsou k ničemu. Činorodost je život, nečinnost je způsob, jímž život popíráme. Je třeba podstupovat to riziko vyjít ven ze sebe a dát svému snu konkrétní podobu.

„Opakování dělá mistry.“ Vše, co umíme, jsme se naučili opakováním (opakovanou činností). To, na čem záleží, je činnost.

Toltécká cesta ke svobodě: Zničení starých dohod

„Opravdová svoboda je spojena s lidským duchem – je to svoboda být tím, kým skutečně jsme.“ Kdo nám brání, abychom byli svobodní? – Vymlouváme se na vládu, počasí, rodiče, náboženství atd., ale ve skutečnosti jsme to my sami.

„Skutečné JÁ je malé dítě, které nikdy nevyrostlo.“ Podíváme-li se na své životy, vidíme, že většinu času se snažíme potěšit jiné, aby nás přijímali, místo abychom žili tak, abychom těšili sami sebe. Prvním krokem k osobní svobodě je uvědomění – osobní nesvobodu si totiž příliš neuvědomuje, pouze někde hluboko uvnitř cítíme, že tak úplně svobodní, jak by se mohlo zdát, nejsme. Druhým krokem je proměna – osvobození se od ochočení. Třetím krokem pak je zvládnutí Záměru (Záměr představuje samotný život, bezpodmínečnou lásku).

„Pravda je jako skalpel. Je bolestivá, protože otvírá všechny rány zakryté lžemi, aby se mohly zahojit.“ Pomocí lží se snažíme zakrýt stará zranění a fungovat dál. Nalhávat si nemusíme až tehdy, nemáme-li žádné nezhojené rány.