Ruiz, Miguel: Láska, vztahy a přátelství | PŘEČTENO.COM

Ruiz, Miguel: Láska, vztahy a přátelství

Originální titul: The Mastery of Love
Jazyk: čeština
Rok vydání: 1999
ISBN: 80-7205-940-8
Autor: Don Miguel Ruiz (nar. 1952), mexický autor, mistr tradičního učení starých Toltéků, přednáší, vede semináře, ve spojení s moderním myšlením předává toto poznání svým žákům a vede je k osobní svobodě.

Štěstí nikdy nepřichází z venku. Své štěstí nemůžeme vložit do cizích rukou, byť jsou to ruce milované osoby, protože to není láska někoho jiného (respektive její projevy), co nás činí šťastnými, ta je zdrojem štěstí toho dotyčného. Pocit štěstí zažíváme jen díky svému vlastnímu citu. Láska je něco jiného, než si můžeme myslet. Není to obchod s city, protože ty ve skutečnosti nelze dát, jsou jen naše. Je to péče o své vlastní štěstí, za které přebíráme zodpovědnost, prostřednictvím vztahu s milovanou osobou, kterou plně respektujeme jako bytost, nikoliv jako zdroj vlastní blaženosti.

1. Poraněná mysl

„Jsme umělci předstírání a stáváme se tím, co si o sobě myslíme.“ Každého, koho potkáme, si okamžitě řadíme do nějaké kategorie a připíšeme mu určitou roli ve svém životě. Vytvoříme si o něm představu, založenou na tom, co si o něm myslíme. I my sami se nakonec stáváme tím, za co se máme. Protože schopnost tvořit je nám – jako tvorům – dána a je natolik silná, že se nám může splnit vše, čemu uvěříme. Pak tedy vše, čím jsme, celá naše realita je naším vlastním výtvorem. Všichni máme tuto schopnost, rozdíly jsou však v tom, jak kdo své schopnosti uplatňujeme a co s jejich pomocí tvoříme.

„Potřebujeme slyšet názory druhých lidí, protože jsme domestikovaní a názory jiných se necháme ovlivňovat.“ Odmala se učíme, jak mluvit, jak jednat atd., a to stejným způsobem, jako jsou domestikována zvířata: prostřednictvím trestu a odměn. Strach, že nebudeme odměněni, se mění ve strach z odmítnutí. Strach z toho, že nesplníme očekávání druhých, nás nutí přetvařovat se. Záhy tak zapomínáme, čím doopravdy jsme, a žijeme podle představ, které (si) o sobě vytváříme.

2. Ztráta nevinnosti

„Chcete-li vidět, jak lze zničit skutečnou lásku a svobodu, pozorujte děti.“ Děti vnímají emoce, ale jejich mysl se nepokouší je interpretovat ani zpochybňovat. Děti jsou instinktivní, některé lidi přijímají, jiné odmítají, protože to tak prostě vycítí. Tříleté dítě běhá, hraje si, raduje se, poznává, nemá nejmenší úmysl cokoliv ničit nebo jakkoliv přitěžovat svým rodičům. Pokud z pohledu rodiče přichází potrestání za něco, co dítě dělá ze své přirozenosti (protože v tomto věku ještě nemá úmysly), dítě nechápe. Postupem času se výchovným stylem odměna-trest naučí vyhovět okolí a ztrácí svou přirozenost (přirozenou ne-rozumovou radost).

„Poplašným systémem hmotného těla je bolest, poplašným systémem citového těla je strach.“ Pocit křivdy zraňuje citové tělo a s každou takovou ránou ztrácí dítě kus své nevinnosti. Uvědomí si, že nemůže svým rodičům vždy důvěřovat, že ne vždy je bezpečné být tím, čím opravdu je. Reakcí může být strach, hněv, pláč (= emoční jedy). Některé rány se časem zhojí, v některých se však hromadí stále víc emočního jedu, kterého je pak třeba se zbavovat – běžně bohužel tak, že jej předáváme jiným.

„Jsme plní emočního jedu, protože jsme vyrostli s představou dokonalosti.“ Popíráme se, odmítáme své vlastní lidství, a bráníme si tak cítit se dobře – být v souladu se sebou. Považujeme se za ne-dokonalé, vytváříme si představu o vlastní dokonalosti, které však nedosahujeme z pohledu druhých, ani pro sebe sami. My si však svou domnělou ne-dokonalost nedokážeme odpustit.

„Život vám přináší přesně to, co potřebujete.“ Aneb v pekle vládne dokonalá spravedlnost. Není koho obviňovat, vlastní utrpení lze chápat i jako dar – přichází, protože ho svým způsobem potřebujeme, abychom se zbavili svého jedu, uzdravili své rány, přijali sami sebe a dostali se z pekla.

3. Muž, který nevěřil v lásku

„Štěstí nikdy nepřichází z venku.“ Příběh muže: Muž plný lásky se díval na oblohu, našel tu nejkrásnější hvězdu a ta mu přistála v jeho dlani. Muž se těšil, až přinese hvězdu své ženě, aby jí dokázal lásku. Když jí položil hvězdu do dlaně, žena pocítila pochybnosti a v tom okamžiku jí hvězda upadla na zem a roztříštila se. Co se stalo? – Muž si mylně myslel, že může dát ženě své štěstí (hvězdu). Své štěstí nemůžeme vložit do cizích rukou, byť jsou to ruce milované osoby. Jsme šťastní jen díky lásce, která vychází z nás (naší duše). Láska někoho jiného nás neučiní šťastnými – je zdrojem štěstí toho dotyčného. Žena hvězdu upustí, protože nemůže být zodpovědná za štěstí muže, přestože ho velice miluje, nemůže znát jeho nejhlubší očekávání, sny, myšlenky. Láska je něco jiného, než si můžeme myslet. Není to obchod s city, protože ty ve skutečnosti nelze dát, jsou jen naše. Je to péče o své vlastní štěstí, za které přebíráme zodpovědnost, prostřednictvím vztahu s milovanou osobou, kterou plně respektujeme jako bytost, nikoliv jako zdroj vlastní blaženosti.

4. Cesta lásky, cesta strachu

„Vše, co o sobě víte, je pravda jen pro vás a vaše pravda neplatí pro nikoho jiného.“  Každý máme svůj osobní sen, a ten se liší od snů všech ostatních lidí. Sny ostatních lidí je třeba respektovat. I ve vztahu jsme stále dva lidé s vlastními (tj. různými) sny. Každý vztah se skládá ze dvou polovin a každý si zodpovídá pouze za tu svou.

„Existují dva hlavní zdroje emocí: strach a láska.“ Strach je plný závazků (děláme něco, protože musíme) a očekávání. A dělání čehokoliv jen proto, že musíme, nám přirozeně velí pokusit se závazkům uniknout. Kdežto láska nemá závazky (děláme něco, protože chceme, těší nás to), nezná žádný odpor a ničemu se nebrání. Láska nemá ani žádná očekávání – když milujeme, neočekáváme, že milovaný člověk něco udělá, milujeme, protože chceme. Láska je na rozdíl od strachu založena na úctě – soucit vychází z úcty/lásky, kdežto lítost vychází ze strachu, tj. nedostatku úcty/lásky. Láska je naprosto zodpovědná, strach se zodpovědnosti vyhýbá. Láska si neklade podmínky – milujeme druhého bezdůvodně, takového, jaký je.

5. Dokonalý vztah

„Nikoho nemůžete změnit – buď přijímáte dotyčného takového, jaký je, nebo jej nepřijímáte.“ Je snadné milovat psa, protože pes od nás nic neočekává, miluje nás bezpodmínečně bez ohledu na to, čím jsme, jak vypadáme, co máme. I my jsme schopni zamilovat si psa takovýmto způsobem. To je dokonalý vztah – nepodmíněný. Dokonalé vztahy máme paradoxně se „svými“ zvířaty, ale ne se svými partnery. Typicky v partnerských vztazích velmi často zapomínáme na to, že nemáme právo kohokoliv měnit (pokud se mi partner nelíbí, jaký je, mohu si zvolit jiného). Každý má právo být tím, čím je = být svobodný. Aneb chceme-li kočku, je nesmysl ji dělat ze psa, je třeba jít a prostě si vybrat kočku. Pes bude vždy dokonalý pouze coby pes a pro toho, kdo najde zalíbení právě v tomto psovi.

6. Kouzelná kuchyň

„Nejsme-li schopni milovat sami sebe, jak můžeme chtít, aby nás miloval partner?“ Ve skutečnosti všechno máme v genech, ve své povaze (= kouzelná kuchyň s nekonečným množstvím potravy nejrůznějších chutí), nemusíme se lásce učit, nemusíme se dožadovat lásky za kus žvance, protože to nemáme zapotřebí (v kuchyni máme vše, co potřebujeme). Bohatství vlastní kuchyně si lze ale uvědomit pouze prostřednictvím sebeúcty. Chtějme lásku skutečnou, tj. nepodmíněnou. Rozhodnutí s někým být/žít by mělo být svobodnou volbou, ne z potřeby být milován.

7. Mistr snů

„Nikdo není zodpovědný za to, co se děje na světě, každý zodpovídáme pouze sám za sebe.“ Svět je, jaký je, a my coby jednotlivci tu nejsme proto, abychom měnili celé jeho uspořádání, ale právě proto, abychom realizovali svůj díl – svůj vlastní život, svůj příspěvek celku.

„Každý má svou cenu a život tuto cenu respektuje.“ Jestliže se nám někdo nelíbí, můžeme odejít. Jestliže ale nemáme rádi sami sebe, nezáleží na tom, kam jdeme, neboť před sebou nelze utéct.

8. Sex: Největší démon v pekle

„Mysl má jiné potřeby než tělo, ale mysl tělo ovládá.“ Věci jsou, jaké jsou, pouze my (naše mysl) posuzujeme nějakým hodnotovým systémem (často spíš přejímaným než svým vlastním), že něco je dobré a něco špatné. Problémem je, že ačkoliv mysl je schopna věřit všelijakým lžím, tělo tomu nevěří. Mysl je tak blízko tělu, že se někdy za tělo považuje, ale čím je? Nejsme jen kombinací těla, mysli a duše, ve skutečnosti jsme silou, která umožňuje žití.

9. Božská lovkyně

„Snažíme-li se uspokojit imaginární potřeby naší mysli, stáváme se dravými šelmami a lovíme i co nepotřebujeme.“ Lidé obvykle vstupují do partnerských vztahů jako lovci. Hledají to, co si myslí, že potřebují, a doufají, že to najdou v druhém člověku, nakonec však zjišťují, že to tam není. Když vstoupíme do nějakého vztahu bez této potřeby, je to o něčem zcela jiném.

10. Dívejte se očima lásky

„Vztah, který máme sami k sobě, se projevuje v našich vztazích k ostatním.“ Sebeláska/sebeúcta není projevem vlastní důležitosti či sebestřednosti, chováme-li se se stejnou úctou i ke všem ostatním. Když docílíme dokonalého vztahu se sebou, naučíme se mít dokonalý vztah i s každým dalším – naše polovina jakéhokoliv vnějšího vztahu je naplněna.

„Naše emoce jsou jako filtr, skrze který vnímáme okolní svět.“ Déšť je déšť, ale my ho vnímáme podle toho, jak se zrovna cítíme. Vše si vysvětlujeme podle představ, které máme ve své mysli: máme-li strach, vše analyzujeme se strachem, když se zlobíme, vše vnímáme s hněvem atp. Naše mysl je úrodnou půdou, podle toho, co do ní zasejeme, to budeme sklízet.

11. Léčení citového těla

„Pravda jako skalpel pro otvírání citových ran.“ Léčba citového těla se podobá léčbě ran fyzického těla, které jsou infikované, proto každý dotek (i ten láskyplný) může způsobovat bolest. Když chceme kůži vyléčit, lékař vezme skalpel, rány otevře, vyčistí, namaže hojivou mastí a zaváže, aby se k nim nedostala špína, dokud se nezhojí. V případě citového těla je takovým skalpelem pravda (uvědomění si lží). Pravda je osvobozující, nemusíme ji vysvětlovat, obhajovat, nepotřebuje ničí podporu. Naopak podporu potřebují pouze lži. Lež nepřežije pohled skeptického rozumu, ten přežije pouze pravda.

„Odpouštění jako prostředek čištění otevřených citových ran.“ Neodpouštíme kvůli tomu, že by si to činitelé nutně zasloužili, ale kvůli sobě – abychom se donekonečna netrápili. Odpustit je mnohdy těžké, protože chceme být hrdí, posilujeme vlastní důležitost. Že jsme skutečně odpustili, poznáme tak, že dotek rány už není bolestivý – může zůstat jizva, ale ta už nepůsobí bolest.

„Sebeúcta jako lék pro hojení citových ran.“ Smíření se sebou, sebeúcta, láska = lék, který urychlí proces hojení.

12. Bůh ve vašem nitru

„K našemu skutečnému já nás dovede moudrost, nikoli vědomosti.“ Cílem vědomostí je komunikace (výměna informací) s druhými lidmi. Vědomost je tedy nástrojem komunikace, protože zřídkakdy komunikujeme pomocí citů. Neměli bychom se ale stát otroky svých vědomostí. Moudrost nemá s vědomostí nic společného, moudrost znamená svobodu v nakládání s vědomostmi, řízení se tím, co doopravdy chceme (ne diktátem falešných představ naší naprogramované hlavy), a tím pádem i soulad se svou přirozenou povahou.

„To, čemu věříme, ovládá naši existenci a řídí náš život.“ Názorový systém, který si vytváříme, je jako malá krabice, do které se zavíráme. A nemůžeme uniknout, jestliže věříme, že uniknout není možné. Ve skutečnosti ale nepotřebujeme, aby nám druzí říkali, co máme žít, s osvícením se můžeme stát svými vlastními učiteli.

1 komentář

  1. […] Vztah jako malý svět ve velkém světě. Touží-li někdo po uznání nebo politování (velkého světa), pravděpodobně bude přesně toto chtít i od druhého (malého světa). Ale partner přeci může pomoci rozptýlit strachy a napětí hypnotické výchovy velkého světa (svými slovy, skutky, svým lidstvím). Jsme zkrátka duše pohroužené ve špatně vychovaném těle. Zápas lásky je právě v tom, abychom si z druhého nedělali onen velký svět. Jedině tak lze získat to, co marně hledáme tam venku. Je to právě život uvnitř „života“, který může dát jedinci to, co (si myslí, že) nemůže. Když jsme zamilovaní, tento paradox života mizí. To, čeho se v zamilovanosti dotýkáme, je jakýmsi důkazem toho, že jsme stvořeni pro zcela jiný osud, než jaký nám chce vtisknout velký svět. Tento jiný osud vyžaduje zasetí nového života v našem nitru, o nějž musíme pečovat a vyživovat jej (viz Miguel Ruiz: Láska, vztahy, přátelství). […]

Máte co říct k této knize? Vyjádřete se v diskusi, komentujte příspěvek.