Werich, Jan: Fimfárum | PŘEČTENO.COM

Werich, Jan: Fimfárum

Originální titul: Fimfárum
Jazyk: čeština
Rok vydání: 1997
ISBN: 80-00-00555-7
Autor: Jan Werich (1905-1980), významný český dramatik, herec, scenárista, prozaik, v meziválečném období spolu s Jiřím Voskovcem přední osobnosti naší divadelní avantgardy, po válce pokračoval v uvádění her Osvobozeného divadla s Miroslavem Horníčkem, nositel titulu národní umělec.

Souborné dílo obsahuje sedmnáct humoristických pohádek, z nichž mnohé zlidověly a staly se předlohami pro filmové ztvárnění.

Královna Koloběžka První
„Co se lidem nejvíce vyplatí? – Když člověk člověku pomáhá.“
„Co je na světě nejsladší? – Spravedlivý spánek.“
„Kdo je největší nepřítel člověka? – Lidská hloupost.“

Fimfárum
Mladá, hezká, ale hloupá ženská někdy nepozná, v čem je čeho cena. A mužský? To je divný národ, když věří své ženě, tak neprokouknou, co by každý jiný osel prokoukl. To už však i kováři začalo vrtat hlavou: oběsit mě poslala, utopit se mi radila a teď mi dává flintu.
„Lepší jeden kováříček umouněný nežli jeden lokajíček premovaný. Kováříček jde do díla, lokajíček po pokoji kosti sbírá.“

O rybáři a jeho ženě
„A to jsi za to nic nechtěl? Dal jsi rybě život, ne? A to se zadarmo nedělá.“
„Zlatá rybo, slyš má slova, vylez z vody, zjev se znova, mám ženu zlou jako šídlo a pálí ji dobré bydlo.“

Jak na Šumavě obři vyhynuli
„Co jest lidské na člověku? – Právě to, že není ani příliš velký, ani příliš malý.“
„Jak se hraje na většího? – Komu stín dopadne nejdál do kraje, ten je největší.“
„Vždycky ten, kdo nejvíc fixluje, se nejvíc brání proti jinému, který taky fixluje.“
„A to všecko zavinili dva obři, kterým nestačilo, že jsou obři, ale chtěli být ještě obrovitější. A proto hra na většího by měla být jednou pro vždy zakázaná.“

Až opadá listí z dubu
„Zadarmo ani kuře nehrabe, Čupero. Pro klienty v zaviněném úpadku máme zvlášť výhodné termíny – upíšete se nám krví. Smluvně se nám zavážete, že nám předáte to, o čem nevíte, že teď máte doma.“ A o čem by mohl nevědět? – Když to jenom za něco stojí, tak o tom ví, a o čem neví, to asi za moc nestojí.
Pijan Čupera se upíše čertovi, pro duši si může přijít v dohodnutém termínu: až opadá listí z dubu. Jenže zatímco ostatní listnáče mají holé větve, duby listí mají a budou je mít až do jara. Až na jaře vypučí lístky nové, pak teprve ty staré opadají. Duby tak vlastně nikdy nejsou bez listí.

Lakomá Barka
„A pomodlíme se ještě za Barku. – Aby nebyla tak lakomá. – Aby nebyla tak závistivá. – A tak špinavá. – A neučesaná. – A ne tak ošklivácká. – Aby nemořila prasátka hladem. – A kočičky. – A pejsky. – A aby nežrala žížaly!“
„Jestli jste doufali, že se Barka napravila a přestala lakotit, že učitele tlačilo v žaludku i ve svědomí ukradené prase, že Kubát dostal rozum, že důstojný pán našel důstojnost, že Dejvice si odhlasovaly změnu jména na Hamonín, tož teda to jste si raději měli přečíst nějakou pohádku…“

Líná pohádka
O králi, který byl líný spočítat si vlastní syny, ačkoli „nic nesnižuje mužovo sebevědomí tolik, jako nejistota co do počtu potomstva“, byl líný poslechnout si, kdo z nich je nejlínější a mohl by tak převzít trůn, a nakonec byl líný i umřít, takže raději ještě dlouhá léta králem zůstal.

Moře, strýčku, proč je slané?
Protože na dně moře dodnes mele sůl kouzelný mlýnek, který namele, co si kdo poručí. Lakomý Marek jej vzal svému bratrovi, jako námořník se plavil po moři a potřeboval si oběd přisolit. Mlýnku si poručil, ale neuměl ho zastavit.

Splněný sen
Loudal jde za svým snem o velké výhře v lotynce, a to až do Prahy. Dle snu, v němž se mu pravidelně zjevuje nebožka teta táty jeho ženy a zvěstuje mu kombinaci výherních čísel, má v Praze najít poklad. Místo toho skončí jako „podvodník, provokatér a anarchista“ u strážníka na direkci. Tam se ale vše vyřeší.
„Podvodníci mají ve vlasech pomádu, anarchisti jsou neholení a rozcuchaní, co se provokatérů týče, to bývají nedoštudovaní právníci. Váš ksicht, nic ve zlém, to je kontrfé kořena.“
Jen blázen by se honil do Prahy pro poklad, který má doma pod pecí.

Tři sestry a jeden prsten
„Naštěstí všichni lidé nejsou tak hloupí, aby chtěli být za každou cenu chytří. Dělat jak blázen a do úmoru, aby se člověk dopracoval zaslouženého odpočinku, to není chytré. Ovšem nechtít mít pohodlí k odpočinku, a nepracovat tudíž vůbec, to rovněž není chytré. A být pořád chytrý, všechno vědět, to je vlastně hloupost. A největší hloupost je chtít být hloupý. To je ovšem divná hloupost, protože vědět, co chtít, to je vůbec největší chytrost. Čili umění je žít si po svém.“

Paleček
O kloučkovi, který byl „velký“ jako palec, ale měl rozhled a ve světě se rozhodně neztratil.

František Nebojsa
O Františkovi, co se neuměl bát a nenaučil se to, ani když vysvobozoval nepoctivého hostinského, který musel za trest strašit a obsluhovat všechny umrlé falešné hráče z okresu.

Král měl tři syny
O králově klobouku se sojčím pérkem, zapomenutém v hospodě U Zapomenutého mládí, a královském synovi Honzovi, který propadl závodění. Jezdil rychle a ještě rychleji, ale čas ho všude dohonil. Až se jednou zastavil a zamyslel se, jak vlastně vypadá svět? V té závratné rychlosti pro něj byl jen čmouha a člověk tečka v dálce. „Safra, to jsem ten život rychle projel.“ S kloboukem se sojčím pérkem po otci se znovu vrátil (do života).

Tři veteráni
Pankrác, Servác a Bimbác, tři zchudlí vojenští veteráni, dostali od skřítků po třech kouzelných darech – klobouk, který cokoliv vyčaroval, harfu ovládající nekonečné řady služebníků a bezedný měšec s dukáty. To vše se odehrálo poblíž frňákovníku, stromu s kouzelnými plody, po nichž rostl nos. Mohli si žít do smrti v pohodlí, jenže člověku je i všechno málo, o čemž se přesvědčili jak sami na sobě, tak také v království Monte Albo u „andělské mrchy“ princezny Bosany.

Pohádka o zasloužilém vrabci
O vrabci, který se chtěl zasloužit o spravedlnost.

O třech hrbáčích z Damašku
O třech bratrech, kteří nejdřív sklízeli posměšky pro svůj zjev a pak naopak vážnost pro své jmění.

Chlap, děd, vnuk, pes a hrob
Vynikající minipovídka z jednoslabičných slov:
Chlap krad, leč pes tam byl a vyl čím dál víc, až pán (byl to už kmet), co spal, vstal a vzal si zbraň. Kmet už je však mdlý a chlap je mlád, chlap ho chce bít, a tak na něj klek. Na dvůr vběh vnuk a chce znát, kdo to tu chtěl krást a kde je děd. Vnuk stisk kolt a chlap jen jek. Děd vstal, je živ a zdráv, však chlap, co krad, na srmt šel.

Máte co říct k této knize? Vyjádřete se v diskusi, komentujte příspěvek.