Arbes, Jakub: Kandidáti existence | PŘEČTENO.COM

Arbes, Jakub: Kandidáti existence

Originální titul: Kandidáti existence
Jazyk: čeština
Rok vydání: 1966
ISBN: není k dispozici
Autor: Jakub Arbes (1840-1914), český žurnalista a spisovatel, známý jako zakladatel literárního žánru romaneto v české literatuře.

Srážka utopického socialismu a dravého kapitalismu v asi nejlepším Arbesově díle. Aneb kdo nemá, chce, aby bylo rozhodnuto tak, aby měl, a kdo má, chce sám si rozhodovat. Sám sebe reformovat lze, reformovat davy je však holá utopie. Jak nás okolnosti formují a co v nás naopak zůstává nereformovatelné…?

Stručný obsah díla

Děj se odehrává střídavě v Praze a Brně. Vypravování začíná podzimem 1868 a končí rokem 1877.

Příběh se odvíjí od jednoho podivného setkání za podivných okolností: hlavní hrdina (pravděpodobně autor sám) líčí, jak při svých oblíbených nočních toulkách narazil na jakéhosi Fráňu, údajného spolužáka, a v jeho doprovodu se octl kdesi v hospodě. Ráno nachází v kapse cizího svrchníku, který si omylem s někým zaměnil, velmi povědomý rukopis. Poznává jak písmo, tak i obsah, který nečte poprvé, a v této souvislosti se rozpomíná na Pavla Smidarského, přítele z mládí.

Vzpomíná na něj jako na zchudlého, ale fyzicky i duševně obratného proletáře, velkého idealistu. Vybavuje si rovněž další dva důležité účastníky horlivých mládežnických debat o neutěšených společenských poměrech, které vedli ve svém tajném spolku – studenta filosofie Šimona Kotovice a továrnického synka Viktora Nadasdiho, „škaredého elegána maďarského původu“, který tou dobou studoval práva a svými liberálními postoji rád oponoval Smidarskému.

Nadasdiho liberální názory:

  • Je omyl domnívat se, že lidstvo touží po svém oblažení. Nesčetný dav nejrůznějších povah a snah, který lidstvem nazýváme, nemá žádného společného ideálu, po jehož dosažení by prahl. Každý z nás, ať zlý neb dobrý, ať chudý či bohatý, ať učený a vzdělaný nebo nevědomý a nevzdělaný, každý z nás má své zvláštní náklonnosti, choutky, snahy, ideály.

Smidarského humanisticko-reformátorské názory:

  • Žijeme, vlastně živoříme, abychom byli svědky znenáhlého svého umírání. Přesto život jednotlivců i národů není a nemůže být zbabělým oddáváním se osudu; život je věčný boj o existenci. Život nás všech je víceméně ohrožen, existence naše je pochybná, my všichni jsme pouhými kandidáty existence. Existence je tedy statkem nejdražším a boj o existenci tedy zápasem nejoprávněnějším. Nereformujme svět a společnost nepřirozeně, diktátorsky, ale každý z nás se pokusme o reformu sebe sama.

V souvislosti s událostí předchozího večera si vypravěč také jasně vybavuje, jak se jejich „sedmihlavý tajný výbor reformační“ musel tehdy před policií, obzvláště tou tajnou, mít na pozoru. Při jednom takovém nočním útěku z kavárny našel spolu se Smidarským u Svatovítského chrámu pohozené dítě. Odnesli jej k Smidarského milé Haničce a její matce, jež se dítěte ujaly. Ještě té noci se vypravěč dovídá, proč Smidarský tak přilnul k nalezenému dítěti i o nešťastném poměru Smidarského starší sestry s Nadasdiho otcem. Z osobních zkušeností přítele Smidarského lze snadno vyčíst původ jeho humanismu a touhy po společenských změnách. Krátce nato Smidarského zatkli a vyšetřovali v souvislosti s „tajným velezrádným spolkem“. Vypravěč se to dočítá z dopisu Smidarského, který mu napsal z vazby. Nadasdi a Kotovic pro jistotu opouští Prahu, odcházejí ze studií, avšak vypravěč netuší kam. Postupně ztrácí kontakt i s Haničkou, která se spolu s matkou a dítětem také odstěhovala, a nakonec i se Smidarským, jenž se po propuštění z vězení už neozval.

Po rozpadu reformačního spolku vypravěč jako jediný zůstal v Praze, vystudoval a stal se žurnalistou. Dvanáct let přítele Smidarského neviděl, až nyní měl zvláštní shodou okolností v rukou jeho poznámky z kabátu. Nedařilo se mu však přítele vypátrat, přesto začal bedlivěji sledovat opoziční kruhy, které se už nějakou dobu projevovaly, a to zejména v Brně. Jejich snahy a prostředky mu totiž připadaly nápadně blízké někdejším Smidarského proletářským postojům. A když se mu do pražské redakce donesly zvěsti o brněnských nepokojích, které se strhly v reakci na oběšení jednoho zatčeného muže na policejní stanici, odcestoval ihned do místa děje.

V tamějším hostinci se ocitá u jednoho stolu s „náčelníky dělnictva brněnského“. Mezi nimi, aniž by ho zprvu poznal, seděl také Smidarský, nyní s novou totožností. Od něj se dovídá také o bídě Kotovicově – to, on byl tím oběšeným zajatcem, jehož smrt Smidarského zasáhla natolik, že neváhal využít (vlastně zneužít) svého vlivu a organizačních schopností a podnítil lidové nepokoje. A dovídá se také o bídě a neštěstí Smidarského života po nuceném odchodu z Prahy: Hanička zemřela při porodu jejich prvního potomka a o nalezeném dítěti, dívce „Ještěrce“, na kterou pak zůstal sám a zvláštně k ní tíhnul, nemá Smidarský žádné zprávy – utekla neznámo kam. Ještě než hrdina opustí Brno, na nádraží jej znenadání osloví Nadasdi. Vypravěč však spěchá do Prahy, v časovém presu stihne Nadasdimu akorát povědět o Kotovicově smrti a Smidarského přítomnosti v Brně.

Nadasdi vyhledal Smidarského a teď se spolu pouštějí do dávných reformačních plánů – staví cukrovar, jehož provoz má být „zcela humánní k dělnictvu a výdělečný nikoliv pro vlastníky, nýbrž právě pro dělníky“. Nadasdi zajišťuje kapitál, Smidarský vše organizuje a má závod vést. Hlavní hrdina je však toho času v kriminále (prohrál tiskový proces za článek, jehož autorem sice nebyl, ale vzal zodpovědnost na sebe), přesto je se Smidarským v písemném styku. Ve vězení přijde do kontaktu také se Smidarského „Ještěrkou“ Adélou (posílají si lístky z cely do cely).

Po osmi letech se vypravěč na žádost zoufalého Smidarského opět vydává směr Brno. Ještě než se dostane na smluvenou schůzku, potkává se s Adélou a jejím prostřednictvím také s Nadasdim, na jehož velkolepém zámku už rok pobývala, aniž by cokoliv věděla o svém churavějícím pěstounovi Smidarském. Zdá se, že Adéla nebyla Nadasdiho vydržovanou milenkou, jak se zprvu mohlo jevit, ale ošetřovatelkou jeho těžce nemocné manželky a po její smrti také vychovatelkou jeho dvou dětí (choval se k ní uctivě právě s ohledem na Smidarského).

Mezi oběma přáteli-společníky došlo k rozkolu poté, co Smidarský zjistil, že Nadasdi použil peníze, které sice pro podnik sám obstarával, ale po dohodě byly připravené na výplatu dividend dělníkům, ryze pro své vlastní účely (okázalé sídlo, pohodlný život jeho rodiny atd.).

Vypravěč se konečně setkává s nemocným Smidarským a ten mu vypovídá o svém prozření: jeho reformační snahy ve velkovýrobě byly pouhým zmarem – s kapitalismem jsou neslučitelné (jako sobectví a ctnost), nyní už je pouhým kandidátem smrti (stejně jako zadlužený Nadasdi, který nemá valné vyhlídky) a za opravdového kandidáta existence označuje svého přítele vypravěče coby osamoceného českého literáta, který prokazuje velkou službu ostatním, aniž by za to byl oslavován, kdovíjak bohatnul či vůbec měl alespoň nějaké jistoty.

Shledání s sebou nese také závěrečné rozuzlení: Adéla, která vypravěče doprovodila na tuto schůzku, se znovu po letech shledává se Smidarským, svým pěstounem a životní láskou. Zároveň poznává svou matku, jíž je hostinská, která o Smidarského v nemoci pečovala, a strýce Fráňu (bratra hostinské), který se příběhem proplétal od samého začátku, a nyní se ukázalo, že byl tajným policistou, který před lety reformátorský spolek pronásledoval a podílel se na Smidarského uvěznění. Otcem Adély byl Nadasdi, který za mlada hostinskou svedl a opustil. Smidarský záhy umírá, odpouští Fráňovi, ale Nadasdimu odpustit nedokáže. Ten se pak v reakci na Smidarského slova zastřelil.

Máte co říct k této knize? Vyjádřete se v diskusi, komentujte příspěvek.