Balabán, Jan: Zeptej se táty | PŘEČTENO.COM

Balabán, Jan: Zeptej se táty

Originální titul: Zeptej se táty
Jazyk: čeština
Rok vydání: 2010
ISBN: 978-80-7294-379-1
Autor: Jan Balabán (1961-2010), český prozaik, publicista, překladatel.

O smrti jednoho v životech druhých.
„Je možné na chvíli neumírat? Na chvíli neubližovat? Na chvíli nemyslet na dopisy, které se tě snaží přesvědčit, že tvůj otec byl zlý a špatný člověk, který předstíral, že je křesťan, a přitom se účastnil skutečných zločinů? Obvinění tak hrozná, že tě z toho rozbolí právě ty ledviny, které otec celý život léčil, které ho přivedly do hrobu a do kterých ho ještě po smrti kope jeho bývalý bratr v Kristu. A stěny se vlní a větve se posouvají, cigareta je u konce.“

Postavy

  • Emil Nedoma, spisovatel/publicista, žijící s družkou Jeny.
  • Kateřina Nedomová, Emilova sestra, nejmladší ze sourozenců Nedomových.
  • Jan Nedoma ml., řečený Hans, Emilův starší brácha, malíř, má ženu Evu.
  • Marta Nedomová, čerstvá vdova a matka dvou synů a dcery. „Ale tady, na tom Záhořově loži poloprázdné manželské postele, jako by naopak jsoucí Marta ustupovala nejsoucímu Janovi. Jeho prázdná polovina se šířila do její. Neodešel jen on, ale do nicoty postupně odcházelo vše, co spolu měli. V pokračujících týdnech Marta sledovala postup té ztráty či odcházení. Jako by na všech místech, kde byli spolu, kde on s ní byl, nemělo být nic.“
  • Jan Nedoma st., manžel Marty, lékař, po dlouhé nemoci zemřel. „Nakonec si Jan to selhání ledvin, které se mu k rakovině přidalo, musel diagnostikovat sám. A sám se hádat se sestrami, aby do něj nelily kapačkami vodu, když ji ledviny neberou a břicho se mu nadouvá. Bůh ví, že si užil!“
  • Jenovéfa, řečená Jeny, Emilova družka a přítelkyně. … „Ta Jeny, o níž kdosi řekl, že je malá žena s velkým srdcem, tak velkým, až se do ní skoro nevejde a zraňuje se o vše ostré ve svém okolí.“
  • Johana, sestra Jeny, hospitalizována, léčí se z (drogové?) závislosti.
  • Petr Wolf, křesťan, učitel, někdejší přítel Jana Nedomy, napsal dopis Emilovi, kde naznačuje, že jeho otec se nedopustil nějakých nekalostí: „… Nemoc je jen částí trestu, který si celý odpyká na věčnosti, který snad smyje krev z jeho rukou…“. Scházeli se s otcem a v kuchyni při čaji vedli dlouhé hovory o politice a o etických důrazech evangelia v každodenním životě. Tenhle člověk by přece neplácal nesmysly o krvi na rukou. To se zbláznil? Už jen vědět o tom je hnusné, jak hnusné bude vědět to.

Z díla

Pohled Emila Nedomy, nejmladšího syna

„Přesedání z autobusu číslo 45 na číslo 54 se Emilovi stalo v posledních měsících každodenní rutinou. V posledních měsících? Všichni vlastně žijeme poslední měsíce, záleží na tom, kolik jich ještě máme.“

„Autobusy 54 a 45 a pak přes parkoviště do haly a výtahem a na oddělení. Emil je vždycky tak zadýchaný a pokorný. Jako by se měl všem omluvit za to, že tu leží jeho na smrt nemocný otec. … Je to tak trapné, traplivé, že tady, v tom veřejném prostoru, musíme prožívat své poslední dny, že tu musíme šeptat ta možná nejdůležitější slova, že tu musíme potlačovat slzy a pláč a odbíhat za tím účelem někam na záchod a tam se pak omývat vodou nad umyvadlem a dávat se dohromady, tlačit se násilím do formy normálního člověka v situaci, která je všechno jiné, jen ne normální.“

„Potřebovali bychom opadat jako stromy, potřebovali bychom ten vegetační klid, kdy život v našich kmenech by byl jen tušit. Němě se kývat ve větru několik měsíců a nevědět o tom. Ale tyhle krátké zimy, tyhle zkrácené termíny, kdy člověk neprožije a nezahloubí ani smrt blízkého člověka? Musel jsem si vzít dovolenou, abych mohl jít k umírajícímu otci. Dovolenou!“

„Ale komunističtí tajemníci nechodili do nemocnic jenom umírat. Oni tam nevolali jenom směšné ‚Už‘? Už? Byly i jiné telefony a jiné instrukce. Kdo to teď rozsoudí? Ten, co nám hrozí pěstí do okna? – Co víme o tom, kdo leží v hrobě, který jedem upravit? Dočteme tu knihu někdy do konce? Bude někdy konec těm dopisům, otázkám a pomluvám? Někdy mi připadá, že celý můj život je jen pomluva. Že já sám jsem jen očerněním toho lepšího, co tu mohlo být místo mě. Že jsem jen někomu zabral místo, které mi nepatří.“

Emil vstupuje do prázdného bytu. Jenovéfa je na služební cestě a děti, děti už tu nebydlí. Zalezl do postele s vědomím, že dnes mu tedy v hlavách nikdo nesedí. …

  • Obžalovaný, chcete nám vysvětlit, jak jste se stal lékařem?
  • Otec dále spal.
  • Pane obhájce, váš klient trpí po celou dobu syndromem chronické únavy, proto můžete, kdykoli bude dotázán, odpovídat za něj.
  • Můj otec… začal Emil, ale byl přerušen.
  • Musíte mluvit za něj, tedy tak, jako by mluvil on. Tedy v první osobě jednotného čísla. Rozumíte tomu?
  • Ano prosím. Ke studiu medicíny jsem v roce 1952 nebyl přijat z důvodů kádrových a ideových. Proto jsem několik dalších let pracoval v různých manuálních profesích, například v zemědělství a v dolech, abych osvědčil svůj kladný vztah k dělnické třídě. Na základě doporučení stranického kolektivu a štajgra, tedy mistra, z dolu Vítězný únor v Ostravě jsem byl potom ke studiu přijat.
  • Vidíte? Vpadl Petr Wolf. Obelstil kádrový systém a kladný vztah k dělnické třídě jen předstíral, zatímco já jsem pracoval rukama desítky let a nedostal jsem se…
  • Pane svědku, mluvte, jen když jste tázán, a opakuji, že o váš život tady nejde. Vy nejste zatím souzen.
  • Obžalovaný, chcete se k tomu vyjádřit?
  • V té době bylo československé zdravotnictví nedostatečně vybaveno. Chyběly potřebné přístroje, preparáty a léčiva nebo jich nebylo dost. Na celé Severní Moravě byla jedna dialyzační stanice s dvanácti přístroji, tedy s kapacitou třiceti šesti lidí, zatímco potřebných pacientů bylo více než dvě stě.
  • Jaké tedy bylo řešení tohoto numerického rozdílu?
  • Tento numerický rozdíl řešily pořadníky, na nichž byli pacienti seřazeni podle perspektivnosti k terapii.
  • Co to přesně znamená?
  • Byla stanovena určitá kritéria.
  • Ta jste stanovil vy?
  • Ne, ministerstvo zdravotnictví. Měla určit, pro koho bude léčba nejperspektivnější. Ti ostatní byli léčeni konzervativně, jak uvedl svědek Wolf. Těmto lidem jsme mohli pomoci jen málo, ale to bylo dáno politikou strany a vlády.
  • Sestavoval jste tyto pořadníky?
  • Ne, pouze jsem pro ně zpracovával odborné posudky svých pacientů.
  • Obžalovaný, vy sám jste rozhodl o tom, že tento pacient byl léčen konzervativně?
  • Toto rozhodnutí bylo přijato systémem, v němž jsem já pracoval, ale na jeho nastavení, třeba na nákup dalších přístrojů, jsem neměl žádný vliv.
  • Obžalovaný, dopustil jste se jakékoli manipulace pořadníku? Dal jste komukoli přednost z jiného než medicínského důvodu?
  • Tati, Emil se obrátil ke spícímu otci, na tohle musíš odpovědět sám. Tati, probuď se. Ale otec dále spal s čelem položeným na rukou spánkem, z něhož neprobudí ani dělová rána.
  • Pro nedostatek důkazů a pro zmatečnost svědka se případ Lid versus Jan Nedoma odkládá na věčnost!

Po obřadu a kondolencích a ještě před hostinou si šel Emil zakouřit do parčíku před kostelem, chtěl být sám, jen na pár minut vypadnout z role organizátora pohřbu. Tam potkal Wolfa. Beze slova si podali ruce. V té chvíli mezi nimi bylo zpátky všechno, co dobrého měli. Janka a Majka a společně strávené Vánoce, kvetoucí kaktusy. Wolf podržel Emilovu ruku trochu déle, než bývá běžné, a pak ji pustil jako věc, která má spadnout a rozbít se.

  • Slavně pohřbíváte tatínka.
  • Je to náš otec.
  • Je?
  • A pořád bude.
  • Ty víš, co si o něm myslím.
  • Vím, a měl byste tu zášť opustit.
  • Odpustit? Bůh mu odpustit může, ale já… já ne.
  • Ten může odpustit nám všem.
  • To máš pravdu a… pozdravuj maminku, řekl pan Wolf přiškrceným hlasem a odešel. Emil se vrátil k povinnostem „hlavního pozůstalého“.

Pohled Kateřiny Nedomové, jediné dcery

„Stvoly chaluh zachycené na skalách ostře páchly, ale ten zápach byl v silném mořském větru jaksi příjemný, jako čerstvý pot. Jako libě páchnoucí podpaží silného muže, požitek, který je v dnešním antiperspiračním věku zakázán. A moře se valilo na pevninu, vlny na skalách u jejích nohou syčely. Spadnout tam, skočit tam a zemřeš rozbita živlem, který sama v sobě tak silně cítíš. Ale tohle mohou udělat jen mladé dívky: Isolda, Ofélie, Maryčka Magdonova. Rozsvítila Energizer a přejížděla světelným kuželem po vlnách. Zdálo se jí, že moře stoupá do kopce směrem k obzoru, že není zdaleka vodorovné, ale oblé, vzduté jako těhotné břicho, jako naběhlý prs. La mer. Francouzi vědí, že moře je žena. Matka života. A otec? – Otec je v nemocnici.“

„Lesy se milují. Ano, jsem tu, uprostřed ohromného plápolu lásky stromů. Jednou za sedm let prý smrky zešílí v hromadném orgasmu. Teď je to v roce smrti mého otce; až se to bude dít příště, všechno už bude jinak.“

Kateřina si vzpomněla, jak jednou vstoupila do světleného sálu na otcově oddělení. Nikde nikdo. V ostrém světle tu stálo dvanáct prázdných lůžek a vedle nich dvanáct dialyzačních přístrojů typu GAMBRO. …

  • Za deset hodin tady člověku vyčistíme krev a on má pak na pár dní pokoj a normálně žije. Samozřejmě s omezeními. …
  • To je živoření. Má to vůbec smysl?
  • To není živoření, to je život. Možnost být na světě, i když s určitým omezením. Záleží, jestli máš proč žít. Tak oni tady přežívají od dialýzy k dialýze. Nepřežívají, on tak žijí, a ještě je tu naděje… Darovaná ledvina nebo ledvina odebraná z mrtvého člověka, třeba zabitého motorkáře.

Pohled Hanse Nedomy ml., nejstaršího syna

„… vzpomněl na otce, který trpěl nepsavostí několik posledních let svého života. Stres z nemocnice, z bledých neduživých tváří a osudů lidí závislých na přístrojích. Později vlastní srdeční arytmie, prostata a hlavně úzkosti. Jestli se Kateřinina nemoc jednou vyrovná, jestli ti dva kluci, Hans a Emil, budou k čemu, nebo se zmarní, upijí a zblbnou, jak to teď nejspíš vypadá. Jestli žena Marta bude jednou šťastná, anebo bude muset jen pořád dál něco snášet …, jestli budeme spolu, alespoň údělem, alespoň stejnou láskou v různých časech, až času nebude.”

Hans už léta přemýšlí, čím se přesně odlišuje světlo na počátku dne od světla na jeho konci.

  • Náladou, únavou, odpověděla mu Kateřina bez váhání. Fotometricky to bude asi stejné, stejný zdroj, stejný úhel, to je objektivní.
  • Ale proč, to stejně nevím.
  • Protože tvoje oči čekají stmívání a ráno zase čekají víc světla. Je to, jako když někdo přichází a odchází. Není stejný, i když se třeba nijak nezměnil.
  • Budoucnost kreslí do přítomnosti.
  • Teď jsi to řekl.
  • Člověk vypadá podle toho, co čeká nebo co ho čeká… Hans si vzpomněl, jak uviděl tenkrát v nemocnici v otcových očích západní světlo. Nebylo to však světlo uléhání k odpočinku, bylo to hořké světlo strachu, o kterém si myslel, že ho v očích svého otce nikdy neuvidí.“

„Může být něco hroznějšího než projekce strachu? Celá odvaha spočívá jen v překonání projekce strachu. Strach bez projekce není. Bojíme se strachu, ne světa. Ale tohle vědět vůbec nepomáhá. Když stojím u zdi a doufám, že za mnou stojí můj otec, chtěl bych dát ruku na záda, aby se mě dotkl, aby mi do ní vložil to, co potřebuji. Ale neudělám to, protože mám strach, že tam nikdo není. Je to tak jednoduché na vysvětlení, a přece k nepřežití.“

Máte co říct k této knize? Vyjádřete se v diskusi, komentujte příspěvek.