Erben, Karel Jaromír: Kytice

Kytice

Matka zemřela, zanechala po sobě tesknící sirotky (Zemřela matka a do hrobu dána, siroty po ní zůstaly; i přicházely každičkého rána a matičku svou hledaly). Její duše se promění v kvítek – mateřídoušku (Mateří-douško vlasti naši milé), v níž děti poznávají svou matku.

Poklad

Matka s dítětem v náručí cestou do kostela najednou stojí před otevřenou skálou (Což zde nejsem u kamena? Jaká se tu stala změna?). Žena uvnitř nachází poklad a odkládá dítě (Chlapce na zem s ruky složí, klekne a klín rozestírá, chutě s hromady nabírá, a do klína stříbro skládá). Nemůže odnést plnou náruč pokladů a zároveň dítě, proto nejprve spěchá s pokladem domů a pro synka se záhy vrací. Jenže opět místo dítěte odnáší poklad (Hrej si pěkně, hrej, děťátko! Počkej ještě jen drobátko). Poklad, který si do chýše přinesla, se však proměnil v kámen a vchod ve skále už je také pryč. Až po roce soužení (Nešťastnáť to z chýže žena, vždycky smutná, vždycky bledá, vždycky těžce zamyšlena) cestou do kostela, opět na velký pátek, opět zpozoruje skálu, stejně jako před rokem vstupuje dovnitř, ale nedbá pokladů, jediné, čeho si hledí a co si odnáší, je její dítě.

Svatební košile

Dívka se modlí za návrat svého milého z ciziny (Již jedenáctá odbila, a lampa ještě svítila, a lampa ještě hořela, co nad klekadlem visela). První rok čekání zasela a spřádala len, druhý rok plátno, třetí rok šila košile. Svatební košile má připraveny a tři roky už o svém milém neslyšela (Milého z ciziny mi vrať – aneb život můj náhle zkrať). Obraz na stěně se pohnul (Možná, žeť větru tažení, možná i – zlé že znamení!), na okno ťuká její milý a dožaduje se, aby dívka šla s ním a vzala si ho ještě teď v noci (Jen neprodlévej, skoč a pojď, dnes ještě budeš moje choť!). Cestou dívka musí postupně odhodit modlitební knížky (Zahoď je pryč! To modlení je těžší nežli kamení!), pak i růženec (Ho, ten růženec z klokočí jako had tebe otočí!) a zlatý křížek z krku (Hoho, to zlato proklaté má hrany ostře špičaté!). Když ji její milý přivádí ke hřbitovu, dál ho nenásleduje a zamkne se v komoře, kde leží umrlec. Její milý se dobývá dovnitř (Vstávej, umrlče, nahoru, odstrč mi tam tu závoru!) a dívka se brání (Ty mrtvý lež a nevstávej, pán bůh ti pokoj věčný dej!), její modlitby jsou vyslyšeny, venku kokrhá kohout, je ráno a na hřbitově je klid.

Polednice

Matka se zlobí na dítě, potřebuje vařit oběd a dítě nepřestává křičet (U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo. Bodejž jsi jen trochu málo, ty cikáně, mlčelo!) a zahrozí mu polednicí (Pojď si proň, ty Polednice, pojď, vem si ho zlostníka!). Polednice náhle vchází a chce dítě. Matka své dítě nechce pustit z náručí, zvony odbíjí poledne a do dveří vchází otec. Matka dítě vinula tak silně, že jej zadusila (Ve mdlobách tu matka leží, k ňadrám dítě přimknuté: matku zkřísil ještě stěží, avšak dítě – zalknuté.).

Zlatý kolovrat

Král zabloudil na lovu, klepe na dveře chalupy a žádá o vodu (Okolo lesa pole lán, hoj jede, jede z lesa pán, na vraném bujeném jede koni, vesele podkovičky zvoní, jede sám a sám.). Otevře mu krásná dívka – přadlena Dornička, kterou si chce vzít. Přijíždí podruhé, oznamuje svůj záměr její nevlastní matce. Ta by radši provdala svou vlastní dceru. Druhý den ráno Dorničku na hrad doprovází macecha (Matko, matičko, řekněte, nač s sebou ten nůž béřete? – Nůž bude dobrý – někde v chladu vypíchnem oči zlému hadu) a sestra (Sestro, sestřičko, řekněte, nač tu sekeru nesete? – Sekera dobrá – někde v keři useknem hnáty líté zvěři). Dorničce vypíchnou oči a useknou končetiny, místo ní se za krále provdá nevlastní sestra, král však lest nestihne prokouknout, protože je ze svatební hostiny povolán do boje. Dorničce pomůže stařeček, který posílá syna s královou ženou směnit zlatý kolovrat za Dorniččiny nohy, zlatou niť za ruce a zlatý kužel za oči. Díky živé vodě je Dornička uzdravena a opět kompletní. Mezitím král na hradě prokoukne léčku, zlatý kolovrat zpívá pravdu o tom, co se stalo (Vrrr – zlou to předeš nit! Chtěla jsi krále ošidit.). Král si bere Dorničku, macecha s dcerou byly potrestány stejně krutě, jako se samy provinili na Dorničce, a zlatý kolovrat už nezazpíval.

Štědrý den

Dvě dívky, Marie a Hana, o štědrém večeru vysekaly do ledu díru a v jezerní hladině chtějí spatřit tváře svých budoucích mužů. Zatímco Hana vidí svého milého, Marie vidí kostel, rakev a černý kříž. Do roka se Hana vdává za svého nápadníka (Tak viděla jej v osudné té době, tak si ji nyní domů vede k sobě, švárnou ženku Hanu), Marie umřela (Koho věnec zelený, koho v rakvi kryje? Umřela, ach umřela panenská lilie!). Je opět štědrý večer, dívky předou a vzpomínají na dvě z nich – jednu provdanou, druhou pohřbenou (Seděly jsme také tak, jako dnes a včera: a než rok se obrátí – kde z nás bude která?). Zamýšlejí se nad vlastní budoucností, ale nechtějí ji znát (Však lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu!).

Holoubek

Mladá vdova naoko pláče nad smrtí muže, ve skutečnosti už myslí na jiného a do měsíce chystá svatbu (Směj se, směj, nevěsto, pěkně ti to sluší: nebožtík pod zemi, ten má hluché uši!). Tři roky uplynuly jako voda, na nebožtíkově hrobě doubek a na doubku sedává holoubek, žalostně vrká. Ženu začne tak tížit svědomí, že prvního muže otrávila, až se utopí.

Záhořovo lože

Mladý poutník kráčí krajinou do pekel pro úpis, který sepsal jeho otec ještě před poutníkovým narozením (Nic ty se nerouhej milosti boží, dříve než jsem viděl den života prvý, zapsán jsem peklu otce svého krví, klamem ďábelským – pro pozemské zboží). Na cestě se setkává s obrem Záhořem, který zprvu nevěří, že se by se komukoliv podařilo z pekla vrátit, ale nakonec poutníka nezabije, nechá ho jít pod podmínkou, že mu přijde říct, co tam viděl (Pustím tě červe! Ale to chci míti, přísahej, že potom věrně mi povíš, co v pekle uvidíš, a čeho se dovíš.). Jak poutník odpřisáhl, tak se k Záhořovi po roce vrací a vypravuje o hrůzách pekelných zděšenému obrovi (Muž lesní pod dubem zamračený sedí, nemluví slova – jen před sebe hledí.). Poutník přesvědčil Satana, ten nakázal ďáblovi, který s otcem tehdy úpis pořídil, aby jej vydal. Ďábel odmítá, a tak je mučen. Úpis nevydá, dokud na něj Satan neuvrhne muka ze všech nejhorší – Záhořovo lože (I zakřičel Satan poslední své slovo: Uvrzte jeho v lože Záhořovo!). Obr se toho zalekne, nechce dospět k pekelnému loži a kaje se. Poutník Záhořovu hůl, s níž obr povraždil bezpočet lidí, zarazí do skály a nakáže obrovi, aby tu bez ustání prosil o boží smilování, dokud se k němu poutník znovu nevrátí. Po devadesáti letech se na místo vrací stařičký poutník v doprovodu mladíka, z hole ve skále je košatá jabloň, její plody ale mladík nemůže utrhnout, protože je nesázel. Utrhnout je může pouze poutník, ten je sázel, když Záhořovu hůl před lety vrazil do skály. Cílem poutníkovy poslední cesty bylo vysvobodit Záhoře, oba pokojně umírají, mění se v holubice (Záhoři! Záhoři! pokoj budiž tobě: pokoj ti přináším v poslední své době! Bez míry, bez konce jest milost boží, nás oba vytrhla pekelnému loži!).

Vodník

Matka nechce pustit dceru vyprat k jezeru, v noci měla zlý sen, ale dcera ji neuposlechne (Nemá dceruška, nemá stání, k jezeru vždy ji cos pohání). Dívku stáhne pod hladinu vodník a od té doby žije v jezeře s ním. Provdaná za vodníka, v náručí chová dítě, které jediné ji přináší radost, a teskní po matce (Hajej, dadej, synku můj, můj malý Vodníčku! Kterak nemám zpomínati smutná na matičku?). Prosí vodníka, aby ještě naposledy mohla za matkou, vodník ale nevěří, že by se vrátila (Rád bych ženo, rád bych já věřil tvému slovu: ale rybka v širém moři – kdo ji lapí znovu?). Nakonec svolí, pustí dívku na jeden den z jezera, ale dítě musí nechat u vodníka. Matka svou dceru ale nechce pustit zpátky do jezera, ani když vodník volá dívku k plačícímu dítěti (Ach matičko! Muka, muka – pro děťátko srdce puká! Matko má, matičko zlatá, nech mne, nech mne zase jít!). Matka dívky pošle vodníka pryč, ať plačící dítě přinese k prahu domu. Ten se po chvíli vrací, ale na práh pohodí mrtvolku dítěte (Něco padlo. – Pode dveřmi mok se jeví – krvavý, a když stará otevřela, kdo leknutí vypraví! Dvě věci tu v krvi leží – mráz po těle hrůzou běží: dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy.).

Vrba

Muž se ptá své ženy, čím to, že přes den je zdravá, svěží a v noci jako mrtvá leží, ani jejich plačící dítě ji neprobudí. Žena mu radí smířit se s jejím osudem, že jí není pomoci (Co Sudice komu káže, slovo lidské nerozváže!). Muž se radí s babkou, ta ho posílá k vrbě u potoka, kde přebývá duše jeho ženy po nocích (Kterak nemá mrtva býti, když má jen půl živobytí? Ve dne s tebou živa v domě, v noci duše její v stromě.). Muž utne vrbu, ta padá do potoka, svou ženu chce mít pro sebe (Nechtěl jsem já paní míti, aby s vrbou měla žíti, paní má ať se mnou žije, a vrba ať v zemi hnije!). Tím však zabil i svou paní, ta v ten moment umírá, jak by kosou sťata byla. Muž si uvědomuje svůj čin, musí z potoka vylovit vrbu a postavit pro plačící děťátko kolébku (Když se bude kolébati, matka bude je chovati.). Z vrbového proutí podél vody si chlapec, až doroste, udělá píšťalky (Na píšťalku bude pěti – se svou matkou rozprávěti!).

Lilie

Dívka zemřela, jejím přáním ale bylo, aby ji nepohřbívali na hřbitově, ale vpod zelený les. Na jejím lesním hrobě vykvetla lilie. Pán kolem projíždí na koni, chce ulovit bílou laň, ale učaruje mu bílá lilie (V zahradě své chci tu lilii mít – zdá mi se, bez ní že mi nelze být!). Sluha mu lilii opatruje, třetí den o úplňku se však lilie prochází zahradou a promlouvá o skonu, který ji způsobí sluneční paprsek. Pán jí nabízí ochranu před sluncem, když se stane jeho chotí (Vdala se za něj, blaze bydlila, až i synáčka jemu povila.). Pán je povolán do boje, o lilii se měla postarat jeho matka (Špatně mu matka vůli plnila, špatně manželku jeho střežila, na nebi slunce – pobořena síň, zhyň, paní noční, zhyň, obludo, zhyň!). Pán se po návratu z boje dozvídá o smrti dítěte a zvadlé lilii a spílá své matce (Ó matko, matko, ty hadice zlá, čím ublížila tobě žena má? Otrávila jsi žití mého květ: bodejž i tobě zčernal boží svět!).

Dceřina kletba

Dcera svěřuje své matce, že zabila vlastní dítě, cítí obrovskou vinu a jde se oběsit. Matka se dcery vyptává (A co vzkážeš hochu tomu, jenž chodíval k nám do domu a s tebou se těšíval?), dcera proklíná milence, který ji zradil, a proklíná i matku, protože sama je výsledkem její výchovy (Kletbu zůstavuji tobě, bys nenašla místa v hrobě, žes mi zvůli dávala!).

Věštkyně

Věštkyně vypráví o svých viděních: o Přemyslu Oráčovi (Tu přišli poslové od valného sněmu, a knížetem jest oráč zván, oblekli oděv zlatoskvoucí jemu, a nedoorán zůstal lán.), o kněžně Libuši a jejích věštbách (Na prahu stála zmilené své lázně, patřila v mutný říční proud, četla tam slova naděje i bázně: své milé země tajný soud.), o Karlu IV., o historii a osudu našeho národa.