Kessidi, Feocharij Charlampijevič: Hérakleitos

Smyslový obraz řeky

Kapitola II – Učení o logu: "Metafyzika" a dialektika

• ze zlomků o řece: "Na ty, kdo vstupují do téže řeky, valí se jiné a jiné vody…";
• smyslový obraz věčně tekoucí řeky symbolizuje neustále se měnící svět, věčně se obnovující bytí; Hérakleitos naznačoval, že povaha věcí je pohyblivá a podstata bytí aktivní (svět jako proces, resp. tok věcí, a život jako pohyb, resp. aktivita);
• vše, co se pohybuje, to žije, a vše, co žije, to se pohybuje; vše nesmrtelné se pohybuje věčně a vše smrtelné jen dočasně; vše plyne, mění se, pomíjí, nenávratně mizí, "umírá" – vše, co proběhne ve světě (a tedy i v lidském životě), je neopakovatelné, nenávratné;
• vznik a zánik a protiklady obecně se navzájem podmiňují, jsou si předpokladem, proto Hérakleitos mohl prohlásit "jsme i nejsme" ("totéž je živé i mrtvé…");
• determinantou je čas, který sám je a není, vymezuje a zároveň spojuje budoucí s přítomným a přítomné s minulým (analogie s řekou nepřetržitě tekoucí z minulého přítomným do budoucího);
• z dochovaných zlomků se však Hérakleitos nejeví jako pesimista, byť byl v souvislosti s panta rhei označen za "plačícího filosofa";
• Hérakleitův obraz řeky vyjadřuje oba protikladné aspekty jsoucna – všeobecné plynutí věcí i jejich všeobecný relativní klid (tok řeky je v neustálém pohybu, ale nutně nepostrádá prvek stálosti); jeho řeka je však jednou a touž, přestože v ní protékají stále nové a nové vody (na rozdíl od Kratylosovy absolutní změny);
• v toku vody se projevuje stejný princip míry jako v procesech světa (vesmírný oheň se podle míry rozněcuje a podle míry hasne) a pouze zachováním těchto proporcí světových živlů může být dle Hérakleita zachován vesmír, tedy existující světový řád; tento poměr je pak jedním z aspektů logu, je jakousi normou probíhajících fyzikálních změn;
• obraz tekoucí řeky je nejvíc obrazem dialektickým, harmonií protikladů (pohyb versus klid, změna versus stálost, přechodnost versus věčnost).

Zdroj a charakter lidských znalostí

Kapitola IV – Problémy poznání, etiky, politiky a estetiky

• Hérakleitos se obdobně jako ostatní předsokratikové zabýval převážně kosmologií a v podstatě si nekladl otázky typu úloha subjektu v procesu poznání, co je vlastně poznání a kde jsou jeho meze;
• raní řečtí filosofové měli velmi daleko k dualismu tělesného a duchovního, resp. matérie a ideálu, svět chápali jako jeden živý celek, organismus s tělem i duší, čemuž odpovídala i představa jednoty nazírajícího subjektu a nazíraného objektu, objektivní poznání proto bylo podle mnohých předsokratiků možné (na význam subjektivních faktorů v poznání pak poukázali sofisté);
• raní řečtí filosofové dále řešili otázku zdrojů vědění podle stupně pravdivosti na "pravdivé" vědění a na "mínění", podle Hérakleitova učení má duše ohnivou podstatu a je nositelkou života, vědomí, poznání i chování – a právě kvalita duše určuje stupeň poznávacích schopností člověka včetně jeho morálního profilu;
• poznání Hérakleitos pokládá za hledání ("ti, kdo hledají zlato, vykopají mnoho země a málo nacházejí"), neboť pravdivou podstatu nevidí na povrchu, ale skrytou za jevy (podstata = to skryté, jevy = to zjevné);
• činnost smyslových orgánů je zdrojem znalostí, ale pouze rozum může správně pochopit svědectví smyslových orgánů; jaká je tedy duše (zdroj rozumu), taková je i hodnota údajů smyslových orgánů, dle Hérakleita by tedy pravdivé poznání mohlo být dostupné jen menšině s duší nejmoudřejší a nejlepší (s duší "suchou");
• učení je k ničemu, dokud jsou duše "barbarské" (a nedohlédnou pod povrch, kde se podstata věcí ráda skrývá), neboť "slyší-li nechápaví, podobají se hluchým … jsouce přítomni, jsou nepřítomni";
• z dochovaných zlomků se lze domnívat, že Hérakleitos dělil lidi na tři kategorie: (1) na ty, co pochopili logos, (2) na ty, co by měli chápat, a (3) na ty, od nichž pochopení nelze očekávat (jsou s rozumem v rozporu, s duší "vlhkou" a tedy méně schopnou k intelektuální poznávací činnosti);
• příčinu nepochopení přičítá také sklonům ke smyslovým požitkům, dále nekritickému vztahu k mínění většinového davu a tzv. mnohoučenců, nepochopení relativity lidských znalostí, nadšení pro různé mýty a výmysly atp.;
• za způsob, jakým lze dospět k pravdivému poznání, pokládal orientaci na všeobecné ("společné"), čili na logos; ten je sice objektivní pro všechny, zároveň ale dostupný jen rozumným a uvažujícím;
• raní řečtí filosofové, a Hérakleitos zejména, nebrali "teorii" (poznání jako teoretická činnost bez prvků subjektivity?) a poznání jen za intelektuálně pojmové postižení, ale i za smyslově intuitivní zření a emocionální prožívání (kosmu a vnitřního bytí věcí);
• pravda jako adekvátní vyjádření objektivního logu, vládnoucího ve světě, nemůže být podstatně ovlivněna omezeným a relativním charakterem lidských poznatků; ovládnout pravdu je schopna pouze duše "ohnivější" (tj. taková, která "hoří" a nespí, neúnavně hledá a je věčně neklidná).