Löhken, Sylvia: Síla introvertů

Část I: Kdo je introvert, co dokáže, co potřebuje

• Introverze vs. extroverze. Introverze, tedy orientace do vlastního nitra, a extroverze, tj. orientace na podněty zvenčí, jsou dva póly jednoho kontinua. Každý má určitou část tohoto kontinua, kde se cítí nejlépe. A v této zóně bychom měli trávit co nejvíce času – opačný případ je nezdravý.
• Zóna pohodlí jako přirozený biotop. Nejpříjemněji se nám žije, pohybujeme-li se v rámci kontinua od introverze k extroverzi v naší zóně pohodlí, pro kterou jsme optimálně vybavení.
• Získávání energie – větrné elektrárny a akumulátory. Extrovertně založení lidé získávají energii podobně jako větrná elektrárna; aby vyrobili elektřinu, potřebují především impulsy zvenčí, přičemž se do celého procesu musí sami aktivně zapojit – dynamicky se „otáčet“. Introverti jsou naproti tomu jako akumulátor. Nabíjí se nejlépe v klidovém stavu bez jakéhokoliv vnějšího „větru“ a během této fáze rádi rezignují na veškeré další aktivity. Zároveň introverti stejně jako akumulátor potřebují více času k tomu, aby svou energii získali zpět.
• Aspekt fyziologie mozku. Introverti a extroverti se liší organizací svého mozku a také způsobem jeho aktivity. Kontinuum od introverze k extroverzi není jen psychologický předpoklad, ale též biologická realita. Naše osobnost a jednání odpovídají fyziologickým zákonitostem v mozku. Neznamená to, že jsme nuceni jednat určitým způsobem, ale máme k jistému jednání sklony. Extroverti jsou více než introverti odkázáni na stimuly z vnějšího prostředí, protože se na rozdíl od introvertů neumí stejně intenzivně stimulovat vnitřně. Tím lze vysvětlit i odlišné potřeby čerpání energie (zvenčí a zevnitř), které odpovídají poměrům v různě vybaveném vegetativním nervovém systému každého jedince.
• Typické přednosti introvertů. 1) Obezřetné/nevtíravé jednání, 2) důraz/koncentrace na podstatu věcí, 3) soustředěná/intenzivní pozornost jedné záležitosti, 4) schopnost naslouchat / číst mezi řádky, 5) vnitřní klid jako zdroj rozvahy i aktivity, 6) analytické myšlení, schopnost rozklíčovat komplexitu, systematizovat, odvozovat, plánovat, 7) nezávislost/samostatnost, 8) vytrvalost/cílevědomost, 9) zdatný písemný projev, 10) empatie/diplomacie.
• Potřeby a překážky introvertů. 1) Strach/nejistota, 2) přehnaný důraz na detaily (na úkor vnímání celkového kontextu), sklony k perfekcionismu, 3) vyčerpávající přestimulace mnoha vjemy, 4) pasivita/stagnace, 5) vyhýbání se situacím, útěk, 6) přílišný důraz na rozum (na úkor pocitů), 7) upozaďování vlastní osoby, 8) nedostatek flexibility v komunikaci, 9) vyhýbání se kontaktům, uzavírání se, 10) obavy z konfliktů.
• Přiměřený strach chrání, nepřiměřený strach blokuje. Feel the fear and do it anyway. Je třeba pochopit a rozumově si zdůvodnit strach (protože kůra velkého mozku, kde probíhá vědomé přemýšlení, je silnější než amygdala, mozkové centrum strachu), uvědomit si, co a proč je natolik důležité, že stojí za risk (překonání se), vybudovat si v mozku nové cesty a zvyknout si na nové postupy.
• Energetický management – strategie pro získávání energie. Důsledkem dlouhodoběji potlačované potřeby odpočinku v ústraní je permanentní vyčerpání, v horším případě syndrom vyhoření. Ve snaze předejít takovým situacím je dobré znát, které aktivity (lidé, okolnosti) nejvíc vyčerpávají a plánovat oddychové časy.
• Klid je pozitivní – pasivita nikoliv. Ostatní se rozhodují, o pasivním je rozhodováno. Ostatní vysílají impulzy, pasivní člověk musí být rozpohybován – nebo rovnou zůstane na místě. Někdy jsou však introverti považováni za pasivní neprávem, a to pro své důkladné přemýšlení, které si žádá více času.
• Fixace jako strategie k úspoře energie. Když v určitých chvílích reagujete vždy téměř stejně, používáte vlastně jakéhosi autopilota, na místo vědomého rozhodování nastupují vzorce chování a rituály. Rituály přitom samy o sobě nejsou negativní (např. některé společenské konvence zpřehledňují náš veřejný život), usnadňují nám život a umožňují soustředit se na jiné věci. „Autopilot“ by však neměl brát pružnost při kontaktu s druhými, která je důležitá obzvlášť v nestandardních situacích.

Část II: Spokojenost v osobním životě, úspěch v životě pracovním

• Vztah jako výzva. Skutečně dobrým partnerem může být jen člověk, který umí být sám. Život s druhými znamená obohacení – a to i pro introverty, kteří snáze než extroverti dokážou žít naplněný život sami. Rozdílné temperamenty partnerů mohou být pro vztah jak nebezpečím, tak obohacením. Klíčový je vzájemný respekt – pouze pokud budete znát a respektovat vlastní potřeby, můžete akceptovat i potřeby svého partnera (a ty je třeba vnímat nezávisle na citech, které vás spojují). Je důležité vědět, co potřebujete, a nenechávat si to pro sebe.
• Mohou být introverti týmovými hráči? Introverti jsou podceňováni, ačkoliv v týmu díky svým přednostem často odvádějí práci, která výrazně zvyšuje jeho výkonnost. Něco je tedy špatně – extroverti ne vždy dokážou vnímat kvality svých introvertních kolegů a ti na druhou stranu dělají velmi málo pro to, aby byli spolu se svými přednostmi a výkony náležitě vnímáni.
• Orientace na okolí – berte svou práci jako jeviště. Když si potřebujete odpočinout, na chvíli jej opusťte, protože přítomnost na něm vyžaduje určitou míru účasti. Člověk, který zůstává zaměřen jen na sebe, nepůsobí dojmem skutečného zájmu o druhé, byť v každém směru dodržuje uznávané sociální rituály komunikace.

Část III: Být vidět a slyšet

• Klid, schopnosti naslouchat a analyzovat jako hlavní přednosti pro networking. Vždy působíme tak, jak se cítíme, a ne tak, jak bychom rádi působili. Vnášet klid do komunikace tedy znamená se skutečně uvolnit. Uvolnění je důležité také pro samotnou pozornost (věnovanou komunikačním partnerům).
• Od small talku k big talku. Mnoho introvertů má ze small talku opravdovou radost tehdy, podaří-li se jim ho změnit na „big talk“ – tedy diskusi o něčem podstatném, co je zajímá a umožňuje jim jinou intenzitu komunikace. V době SMS, tweetů a facebookových příspěvků mají mnozí problémy ponořit se do vážného tématu a diskutovat o něm, nebo takovou konverzaci sami zahájit.
• Pocit je silnější než vyjednávací argument. Zejména analyticky silní introverti často do jednání vstupují s mylným předpokladem: vyhrávají nejsilnější argumenty. Kdyby to tak doopravdy bylo, náš svět by byl krásně čitelný a jednoduchý. Ale jsme lidé, a lidé mají pocity. Při každém jednání je proto velmi důležité považovat pocitovou rovinu za nedílnou součást komunikace.
• Trojúhelník kritérií úspěchu veřejného projevu: Mluvčí – téma – publikum. Mluvení na veřejnosti připadá mnohým introvertům jako obzvlášť těžká disciplína. Dá se však naučit, a čím více rutiny člověk získá, tím jednodušší pro něj bude. Projev je zdařilý, dokáže-li do něj řečník vložit svou osobnost, jasně předat své sdělení a přizpůsobit se svému publiku. Pečlivá a včasná příprava je základ. V první fázi příprav jakékoliv prezentace je dobré rozmyslet si, (1) jak chcete působit, (2) co chcete říct, (3) komu to budete říkat.
• Protistresová strategie 1: desenzibilizace. Pravidelná expozice, uvolnění díky praxi „naučí“ mozkové centrum strachu, že tyto situace nejsou zcela neznámé a nezvládnutelné, což povede mj. i k zmírnění stresových reakcí.
• Protistresová strategie 2: apel na „vyšší já“. U introvertů evidentně kůra velkého mozku (racionalita) dokáže zklidnit centrum strachu. Tedy pomáhá přesvědčit se, že chystané sdělení je důležitější než aktuální pocity (strach) a přesunout pozornost od vlastní osoby k určitému vyššímu cíli.
• Protistresová strategie 3: dýchání. Stresová reakce mj. ovlivňuje krevní oběh a může dojít i ke snížení přísunu kyslíku do mozku, což v situacích vyžadující zvýšenou mentální aktivitu není ideální. Dýchat zhluboka a pomalu, to pomůže dostat vzduch v těle dále než jen do hrudníku. Díky vědomému dýchání až „do břicha“ navíc získá na síle i hlas a dojde k celkovému zklidnění a uvolnění.
• Protistresová strategie 4: držení těla. Sebevědomé a uvolněné držení těla dokáže v mozku hotové zázraky – začne suverenitě „věřit“, neboť tělo ji vytváří. Příjemným vedlejším efektem je i vnímání navenek – člověk je vnímán jako sebejistý, protože tak prostě vypadá.