Nietzsche, Friedrich: O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním

Zajímavé Nietzscheho myšlenky z textu

• Lidský intelekt v přírodě neznamená zhola nic, neboť slouží jenom nám po dobu našeho života (nemá žádný přesah); až tu nebudeme, vůbec nic se nestane. Není snad člověk jen vězněm vlastního vědomí, který o sobě neví téměř nic?
• Pravda jako „produkt“ – stejnoměrně platné a závazné označování věcí. Je vůbec možné, aby člověk ze své podstaty chtěl dojít k pravdě? Patrně nikoliv, protože stejně jako neodsuzujeme lež samotnou, ale spíše její (pro nás) negativní důsledky, taktéž  podobně omezeném smyslu chceme pravdu – jakožto příjemné, život udržující důsledky pravdy. Čisté poznání bez důsledků je nám lhostejno a škodlivé důsledky pravdy se dokonce zdráháme přijmout.
• Jazyk a zkreslení při poznávání: „Domníváme se, že víme cosi o věcech samých, mluvíme-li o stromech, barvách, sněhu a květinách, a přece nevlastníme nic než metafory věcí, které původním bytnostem naprosto neodpovídají“. Jedinou čistou pravdou bez důsledků je „věc o sobě“, pro jazyk však zcela nepoužitelná, nežádoucí.
• Pojmosloví naráží právě na neexistenci praforem. Sami nic netušíme například o charakterových kvalitách, známe jen nespočet individualizovaných, a tedy ale nestejných jednání, a ta si činíme stejnými. Odhlížení od individuálního a skutečného nám dává pojem i formu, ty však příroda nezná.
• „Pravdy jsou iluze, o nichž člověk zapomněl, že jimi jsou.“ Pud k pravdě, tak jak jej vnímáme, je jen závazkem být pravdivý, tedy lhát podle konvencí stylem závazným pro všechny.
• Člověka od zvířete odlišuje právě sublimace metafor ve schémata, rozpuštění obrazu v pojmech. Jen takto totiž lze vybudovat pyramidový řád podle kast a stupňů, vytvořit zákony a privilegia, definovat nad- a podřazenost, svět vymezení, který nyní vstupuje proti názornému světu prvních dojmů jako cosi obecnějšího, lidštějšího, a proto jako regulativ a imperativ.
• Nehledáme pravdu, ale jen metamorfózu světa v nás; snažíme se porozumět světu jako lidské věci.
• Pravda vědecká: „Badatel staví svou chýši těsně k věži vědy, aby na její stavbě mohl pomáhat a sám našel pod postavenou baštou ochranu.“

Fragmenty z pozůstalosti

• Kultura národa se projevuje jednotným zvládnutím pudů tohoto národa: filosofie krotí pud poznání, umění krotí pud forem a extázi, agapé krotí erós.
• Poznání izoluje: starší filosofové znázorňují izolovaně to, co řecké umění nechává vyvstat pohromadě. Ve filosofii tak vidíme užití izolovaných součástí umění právě za účelem zkrocení pudu poznání.
• Používáme-li „velké“ osobnosti jako tahouny pokroku, pak na nich mnohé zastíráme, izolujeme si je, abychom je mohli uctívat. Podobný prvek obsahuje každé náboženství – lid pod božskou ochranou jako cosi nekonečně důležitého. Brát jednotlivce nekonečně vážně je ale opakem přírody, která postupuje krutě a hravě. „Jsme-li lepší a ušlechtilejší, pak to způsobily izolující iluze.“
• Filosofie – umění, nebo věda? Je to umění svým účelem a svými výsledky, ale prostředky a uchopování pomocí pojmů sdílí s vědou. I neprokázané filosofování může mít větší hodnotu než většina vědeckých vět, neboť jeho hodnota může spočívat v kráse a vznešenosti – tedy zůstává jako umělecké dílo, byť se nemůže prokázat vědeckou stavbou.
• Člověk tu není k poznávání; poznání je náhodné, nevzniklo na základě rozumného účelového záměru. Sklon k pravdě vyvolávají dva atributy: pravdivost a metafora.
• Jediným způsobem, jak zdolat mnohost, je vytvořit druhy. Jevy si vysvětlujeme zařazováním do určitých rubrik, všechno vysvětlování a poznávání tak je vlastně pouhým kategorizováním.
• „Každé nepatrné poznání s sebou nese velké uspokojení: avšak nikoli jako pravda, nýbrž jako víra, že pravda byla objevena. Jakého druhu je toto uspokojení?“ Neznalost je nutná k existenci (své vlastní i té společenské) a je předpokladem nepravdivosti člověka.