Ohiyesa: Duše Indiána

Cesty Ducha

• Velké Mystérium. Jeho uctívání je tiché a osamělé (žádní kněží nemají právo do něj vstoupit), je prosté všeho sebestředného, je to obdiv beze slov (nikdo nemůže kázat nebo zpovídat ani se jinak vměšovat do náboženské zkušenosti někoho jiného). Náboženství jako stav mysli, nikoliv dogma.
• Chrám přírody. Kromě přírody není jiných svatyň.
• Síla ticha. Artikulovaná řeč není důkazem nadřazenosti nad „němými tvory“, je to nebezpečný dar. Kdo zachovává své já vždy klidné a neochvějné v bouři existence, ten vede svůj život správným způsobem.
• Přítomnost ducha. Duch Boží není záležitostí jen lidí, také na mocné přírodní síly (blesk, vítr, voda a mráz) je třeba pohlížet s úctou jako na duchovní síly. Každé stvoření má svou duši, byť si ji nemusí být vědomo.
• Chudoba a prostota. Původním indiánským obyvatelstvem bylo bílými Američany opovrhováno pro jejich chudobu a prostotu, a to bez ohledu na to, že jejich náboženství život v přepychu odmítá. Dělení se o úspěchy a plody dovedností s méně šťastnými v indiánské kultuře funguje jako prevence pýchy, lakoty či závisti, které jsou v kultuře bílých s vlastnictvím pevně spjaty.
• Příroda a samota. Indiáni vždy věřili, že jídlo je dobré, ale přejídání zabíjí; že láska je dobrá, ale chtíč působí zkázu; že stejně hrozná jako mor – důsledek přeplněných a nezdravých obydlí – je ztráta duševní síly, která s natěsnaným sžitím s bližními souvisí. Přírodní energie, která o samotě narůstá, se životem v davu rychle ztrácí.
• Důležitost motlitby. Mysl duchovní se zaobírá samotnou podstatou věcí, mysl fyzická pak stojí níže a zaobírá se všemi osobními (sobeckými) otázkami.
• Vnímání krásy. Indiáni se nesnaží napodobovat nenapodobitelné, ani znovu tvořit dílo Velkého Umělce. S krásným nelze kupčit, lze jej pouze ctít a obdivovat. V jejich pojetí je krása vždy čerstvá a živoucí (= výhradně příroda).
• Zázrak obyčejného. „Nemapujeme ani neměříme rozlehlé plochy přírody, ani nevyjadřujeme její divy vědeckými termíny, naopak, vidíme zázraky na každém kroku – zázrak života v semínku a vajíčku, zázrak smrti v záři blesku a ve vlnící se hlubině.“

Zvyklosti lidí

• Vzdělávání dětí. Žádné školní budovy, knihy nebo pravidelné vyučování, ale výchova přirozenou cestou – v úzkém spojení s přírodou (hledání vlastního vztahu k sobě i ke světu).
• Slavná píseň tvoření. Zázrak zrození nového života se děje v duchu tradic – o samotě, v tichosti, v ústraní.
• Dětská první lekce. Výchova vychází z rodových tradic, zkušeností a poznatků matky (čerpaných z rodinného života ostatních tvorů).
• Úloha starších. Výchovy chlapce se zhruba v osmi letech ujímá otec (výchova k disciplíně), poručíkem děvčete se stává babička (výchova k tradicím). Prarodiče jsou ve výchově dětí velmi důležití, předávají životní zkušenosti, jsou rádci, opravdoví učitelé.
• Život v službě. Indiáni nežijí pro sebe, ale pro svůj kmen či rod (služba obecnému).
• Krása velkomyslnosti. Láska k majetku je slabost, kterou je třeba překonat. Je materiální povahy a časem narušuje duchovní rovnováhu, o kterou je usilováno. Poznání krásy obdarování je pěstováno u dětí od raného věku.
• Řád, etiketa a slušné chování. Systém jednoduchých pravidel a zvyklostí chrání přirozený život indiánů od hrubosti a nepořádku.
• Morální síla žen. Žena jako morální vzor a morální spása: je duchovní učitelkou dítěte, od níž se očekává nejen velká síla v duchovním vhledu, ale i to, že se zručností a vypořádáním každodenních povinností vyrovná svému druhovi.
• Posvátnost cti. Čest pro čest, ne pro odměnu: „Nechť ti, jimž sloužím, vyjádří své díky v souladu s vlastní výchovou a se svým smyslem pro čest.“
• Válečnická čest. Válečnictví prvotně pojímáno spíš jako „výcvik“ mladých bojovníků.
• Úcta ke spravedlnosti. Poradní (soudní) shromáždění měla za úkol rozhodovat v souladu s nejvyšším ideálem lidské spravedlnosti. Nehrozilo, že by se viník bránil potrestání.
• Hanebnost krádeže a lži. Lež chápána jako největší přestupek, šiřitel (ničitel vzájemné důvěry) byl proto většinou odevzdán smrti, aby se zlo dál nešířilo. A stejně hanebná byla krádež, zloděj (wamonon) byl považován za zloděje už jednou provždy bez možnosti odčinění.
• Přátelství. Nejpřísnější zkouška charakteru, opravdovým znakem člověka je vztah „bratr-přítel“, neboť věrnost rodině, jejíž krev koluje v našich žilách, a rovněž partnerovi, kde funguje vzájemná přitažlivost a touha, je snadná, přirozená.
• Statečnost a odvaha. Morální ctnosti, které nespočívají toliko v agresivním sebeprosazování se, jako spíš v úplném sebeovládání (sám sobě pánem).
• Existence psychických sil. Silná spřízněnost s přírodou udržuje indiánského ducha ve spojení s neviditelnými silami a přístupného vlivům, jež není možné běžně vnímat.
• Význam smrti. Nesmrtelnost duše, čest smrti v bitvě a potupa smrti v osobním sporu, úcta k duchu zemřelého.

Příchod způsobů bílých

• Vliv bílého náboženství. Přechod z přirozeného žití k umělému životu civilizace znamenal velkou duchovní a morální ztrátu. Člověk nemusí být křesťanem, aby měl vztah k Bohu, věděl, co je dobro, poznal, co je opravdu krásné.
• Pokrytectví křesťanů mezi námi. „Kdo může zavrhovat naši víru? Snad ne horlivý katolík nebo dokonce protestantský misionář, který vykládá biblické zázraky jako doslovná fakta! Logicky myslící člověk popírá buď všechny zázraky, anebo připouští, že indiánské mýty a hrdinské příběhy nejsou o nic méně věrohodné než mýty starých Hebrejců.“
• Pravý duch Ježíše. „Došel jsem k názoru, že Ježíš byl indián. Protestoval proti hromadění věcí a přílišnému majetku. Byl nakloněný míru. Byl stejně nepraktický jako každý indián a za svou láskyplnou práci neočekával žádnou odměnu.“
• Křesťanská civilizace. „Křesťanská civilizace neexistuje, křesťanství a moderní civilizace si odporují, zatímco duch křesťanství a duch našeho pradávného náboženství jsou svou podstatou stejné.“
• Pláč za ztracenou vizi. „Tak se přetváří indián, jako skály v přírodě, když jsou drceny na prach a přetvořeny do nepřirozených bloků, aby mohly být vestavěny do zdí moderní společnosti.“
• Dar mého lidu. Není snad cosi věčného v indiánském pojetí demokracie, v němž Země i její dary byly volně pro všechny a nikdo netoužil ovládnout a zotročit svého souseda?